Krym v plamenech: jak Ukrajina sráží Putinův klenot na kolena

Martin Ondráček: Představte si místo, které je menší než třetina Česka, ale za posledních dvě stě let se o něj mnohokrát bojovalo. Místo, kde postupně válčili ruští carové, britská a francouzská vojska, Osmanská říše, tedy Turecko, Hitlerovi generálové, Stalin i dnešní Stalin, tedy Vladimir Putin. Místo, kde poprvé vystřelilo dělo o ráži osmdesát centimetrů. Nespletem se opravdu osmdesát centimetrů. A místo, kde se zrodila moderní válečná žurnalistika. Místo, kde Roosevelt, Churchill a Stalin na konci druhé světové války rozdělovali svět. Místo, kam všichni bohatí Rusové, ale nejen ti bohatí, jezdili za socialismu na dovolenou nebo na rekreaci a jejich děti do legendárního pionýrského táboru Artek. Místo, o které Ukrajina přišla invazí zelených mužíků v roce 2014 a místo, kde dneska v létě roku 2026 nefungují benzínky, platí výjimečný stav a z oblohy jako hvězdy padají drony řízené umělou inteligencí. A válčí se tam zas. To místo je Krym. A já jsem Martin Ondráček a vítám vás ze studia Dárku pro Putina.

Tomáš Kopečný: Já jsem Tomáš Kopečný a vítám vás od moře, když mluvíme o Krymu.

Martin Ondráček: Jdeme na to. Tomáši, dnes spolu uděláme něco neobvyklého. Začneme úplně v současnosti u toho, co se na Krymu děje právě teď, v těchhletěch dnech a v těchhletěch týdnech. A pak se spolu vydáme proti proudu času. Budeme se vracet zpátky do roku čtrnáct, do druhé světové, do devatenáctého století a možná se dostaneme na úplnej samotnej počátek nějakým jako bájím a pověstem. Protože oba dva si myslíme, milí posluchači podcastu Komu zvoní hrana, že jenom tak můžeme všichni pochopit, proč je tenhleten kousek země tak prokletej a proč se zdá, že o něj lidi budou bojovat úplně pořád. Já neříkám, že tam byla úplně nejvíc největší bitva v Evropě, ale faktem je, že těch válek, které se točí kolem Krymu, je neuvěřitelné množství. Na konci toho dnešního povídání se vrátíme do dneška a já se budu ptát na tu nejtěžší otázku. Jak to celý skončí? Tomáši, jdeme na to. Ještě před pár lety se Krym v ruský propagandě popisoval jako nedobytná pevnost a jako nepotopitelná letadlová loď. Všichni si to pamatujeme. Jak je možný, že se najednou jako z něj stal poloostrov, kde chybí základní potraviny, kde je výjimečnej stav, kde se netankuje? Co to je za zázrak? Nebo, nebo jak tomu máme rozumět?

Tomáš Kopečný: Já tomu rozumím tak, že Ukrajinci, ukrajinská armáda přešla z snahy tento ostrov dobýt ke snaze tento ostrov vyhladovět. Je to jako ve středověku, když jste měli opravdu velmi fortifikovanou, velmi opevněnou pevnost, hrad, nevím sídlo. Tak to obléhání trvalo někdy hrozně dlouho, protože záleželo právě na tom, jestli jste narušil všechny zásobovací tepny a i potom v ty hrady vlastně dokázaly se dlouho udržet, em, ve funkčnosti nebo na životě. A tady uvidíme, jak dlouho to bude trvat, ale každopádně je to vlastně taktika nebo strategie stará jako, jako válečné umění samo. To znamená, je to posun k obléhání, k vyhladovění.

Martin Ondráček: Ukrajinci říkají, že spustili takzvanou logistickou uzávěru. Fedorov, a o tom jsme hodně mluvili v minulém díle našeho podcastu, řekl, že oni udělají všechno pro to, aby se z toho poloostrovu stal zase ostrov. Jakými prostředky to udělají? Ono pojďme to jenom tak jako trochu shrnout, jo, ať je to úplně všem jasné.

Tomáš Kopečný: No tak je to jednoduché. Drony. Dělají to drony, které za poslední rok radikálně zvýšily svůj dolet v té masové produkci. Předtím samozřejmě také Ukrajinci měli drony, které doletěly na Krym. Krym vždycky, a už jsme si to tady myslím říkali, byl polygonem. Byl polygonem, kde obě dvě ty armády testovaly svoje schopnosti v elektronickém boji, protivzdušné obraně, ničení protivzdušné obrany, výsadcích a tak dál. Ale to, co změnilo tu hru za poslední rok, je masová produkce dronů, které doletí už ne padesát kilometrů, ale v klidu dvě stě padesát. Zatímco předtím dvě stě padesát kilometrů doletělo pár velmi drahých raket, které Ukrajině darovali Francouzi nebo Britové, tak dneska si už je vyrábí sami. A dneska prostě ty deep strike drony, které letí sto dvacet kilometrů plus, to je ta kategorie deep strike jako hluboký zásah, tak to už seženete za dvacet, dvacet pět tisíc euro. To znamená, že vy za takovýdle prostředky už jste schopný ničit cisterny, který jsou mnohonásobně dražší na tý jedný silnici, která pořád po té pevnině spojuje Rusko s Krymem. A to-- tuto zásobovací tepnu, tu jedinou klíčovou aortu zásobování Krymu prostě Ukrajinci poslední měsíce ostřelují v takových množstvích, ve stovkách dronů, em, že důsledkem, výsledkem, který pozorujeme, je pomalu hladovějící a brzy pravděpodobně vyhladovělý Krym z hlediska energetických zásob, z hlediska potravinové soběstačnosti a tak dál.

Martin Ondráček: On ten Krym, abychom úplně přesně pochopili, proč se kolem něj vlastně točí část té války A je dobrý jako vysvětlit, proč o něm děláme ten samostatnej, samostatnej díl. On, on tam to je několik rozměrů, jo. Ten první rozměr je, že Krym má nezpochybnitelný jako strategickovojenský význam, protože Sevastopol, což je přístav, o kterým tady ještě bude řeč, je vlastně klíčem, k Černýmu moři. A kdo má Sevastopol, ten ovládá Černý moře. Je to tak, že jo.

Sevastopol, ruská rekreace a sovětská nostalgie

Tomáš Kopečný: Je to tak. Ruská imperiální expanze je úzce spjata se Sevastopolem. Ruské imperiální ambice v této části Evropy, v jihozápadní Evropě, pardon, v jihovýchodní Evropě, je úzce spjaté se Sevastopolem, protože Kateřina Veliká založila ten přístav jako právě námořní základnu poté, co úspěšně, poloostrov Krym dobyla. Takže je to naprosto zásadní strategický bod, o které se opírá, a teď jako řeknu, že jako nějaké r-ruské schopnosti v te-- jediné ruské schopnosti v teplých vodách, námořní. Ale opírá se o to samozřejmě z hlediska historie nejenom ruská říše, ale všichni další, kdo to tam kontrolovali, jo. Tak o tom si budem moct povídat třeba i později. Ale je to prostě i dodneška zásadní strategický bod pro, ruské námořnictvo, které odtamtud prostě operuje stovky let. A proto byl, bylo to město založeno, jo, a proto se to vlastně stalo tím, tím přístavem, protože to bylo prostě od roku, nevím, sedmnáct set osmdesát něco, založeno za tímto účelem.

Martin Ondráček: A já teď přidám ten druhej důvod, kterej jako bych vůbec nepodceňoval, protože já když jsem jako hledal termín, jak ten Krym jako popsat, tak jsem někde narazil na termín posvátné místo ruské rekreace, což je jako úplně, řekl bych přesná věc, jo. Abyste úplně dobře chápali, o čem mluvím. Tak hned po revoluci, po tý bolševický revoluci, tak jednadvacátého prosince roku devatenáct set dvacet vydal Vladimír Iljič Lenin dekret, kterým Krym prohlásil za celosvazovou ozdravovnu. Oni znárodnili carský paláce, vily šlechty, předali je pracujícímu lidu k rekreaci. Symbolem té doby byl nápis nad vchodem jednoho ze, ze sanatorií, kde bylo napsáno: „Občané SSSR mají právo na odpočinek.“ A oni tam začali ve velkým vozit dělníky, rolníky, tam je léčili, sytili, učili psát, četli jim přednášky proti náboženství. Do roku čtyřicet jedna bylo na poloostrově Krym přes dvě stě padesát ozdravoven. Vrchol pak přišel v osmdesátých letech. Tam bylo šest set dvacet zařízení, přes osm milionů rekreantů za sezonu.

Martin Ondráček: Dneska, když hledáte ta čísla, já teď použiju čísla z ruských zdrojů, tak je tam přibližně tisíc devět set různých zařízení, hotelů a tak dále a mělo by tam být čtyři-- šedesát čtyři tisíc různých lůžek, jo. Možná to je jako nastřelený ta čísla, ale tohle to reportují Rusové. Klíčem k pochopení toho Krymu je tahleta jako rekreace, jo, v padesátých letech jako podobná jako tehdy v Rusku. to byly, to byla taková účelová záležitost, jejím c-jako cílem bylo, aby ten dělník nebo rolník jako načerpal znovu jako energii, opravil se a vrátil se do práce výkonnější. důležitej detail toho celýho je, že tu dovolenou tehdy tam si nešlo jako reálně koupit, jo. Klíčem byla puťevka. To byl poukaz, kterej vám dal odborovej nebo závodní výbor a ten zahrnoval ubytování, plnou penzi, dopravu i léčebný procedury. Přednost měli samozřejmě dělníci a tak dále. A, a většina lidí ho neplatila jako v, v plný palbě. stál ten poukaz v osmdesátých letech přibližně tolik, kolik byl průměrnej ruskej měsíční plat. A, a vy jste přijel na Krym na tu dovolenou, tam jste šel k nějakýmu lékaři. Ten vám sestavil nějakej program. Dieta, někdy cvičení, procedury. Léčil se bahnem, radonovými koupelemi, ale třeba na Krymu i hroznovou terapií. Takže se pojídaly hrozny a panoval tam tehdy aspoň jako v padesátejch a šedesátejch letech docela přísnej režim. Bylo tam zakázáno hlučet, pít. Hlídalo se třeba to, jak dlouho jste se opalovali. Nehrál se tam hazard, nesmělo se tam plivat na zem, na Krymu. To byla velmi jako důležitá věc.

Martin Ondráček: zábava byla tvořena jako přednáškami třeba o atomové energii a osvětovými divadelními představeními. Je důležité si uvědomit, že Rusové v době Sovětského svazu nikam neměli a Krym byl pro miliony Sovětů jedno z mála teplých moří, kam se vůbec dalo dostat, jo. A spousta Rusů má ten ressentiment k tomu Krymu. To bylo, to bylo naše místo. My jsme tam jezdili na dovolenou, a proto ten jejich vztah a hrdost na to, že ten Krym oni v roce dva tisíce čtrnáct zase získali, byla jakoby obrovská. V tom ten Putin jako ten ressentiment vůbec nepodcenil, že jo.

Tomáš Kopečný: Jednoznačně. Je to opravdu jediné místo, které má takovouto symboliku. Koneckonců i z Československa tam jezdily výpravy, dětské tábory vždy prostě z celého Sovětského svazu směřovaly, když se opravdu poměli právě na Krym. Takže byla to určitě ozdravovna pro dělnickou třídu. a zároveň to byly ty často nejkrásnější vzpomínky, které i dodneška mají spou-- má spoustu Ukrajinců, Gruzínů, prostě dalších i samozřejmě Rusů. Na, na svoje dětství, když mohli jet na ten pionýrský tábor právě na Krym. Takže ten, ta nostalgie je tam extrémně silná a prostě v té ruské imperiální mysli je to něco takový, taková ta jemná věc, která jim patří. Taková ta jemná postýlka, do který se vždycky můžou svalit a válet se tam. Takže-

Martin Ondráček: Hele, vy jste se někdy válel?

Tomáš Kopečný: Já jsem se nebál bohužel na Krymu na pláži, protože jsem se tam jednou vypravil až po roce 2014. Ale, tak válel jsem se kousek od toho, no a v Chersonský oblasti, ale to není ono. Prostě Krym, jak mi všichni teda aspoň tam říkali, je, je jedinečný, jo. A jeden z velkých jako vlastně bolehlavů a jako důvodů zlomených srdcí po okupaci Krymu bylo právě tohle i pro ty Ukrajince. I tahle jako symbolická rovina.

Martin Ondráček: Já jsem na Krymu byl v roce devadesát jedna nebo devadesát dva. Mám odtamtud pár vzpomínek, které jsou poněkud zamlženy faktem, že nás tam nějakej místní Rus učil pít jako tehdy, jako tam velmi frekventovaný nápoj, který se jmenuje Bílý medvěd. Jste to někdy pil? Víte, co to je vůbec? To je-

Tomáš Kopečný: Zní to jako punchovaný

Martin Ondráček: No, zní to ďábelsky. Neplést prosím s bílým rusákem z Bílého Levovský. Bílej medvěd je vodka se šampaňským, což je naprosto jako otřesná záležitost. Podchladíte, kdyby to chtěl někdo, přátelé našeho podcastu ochutnat, tak si podchlaďte vodku a šampaňský. Nejdřív do tý vysoký skleničky nalejte vodku a pak po, po ostyně tý skleničky šampaňský tak, aby nevybublalo. Má to dvě fantastický výhody tenhleten nápoj. Za prvé to strašně rychle opíjí a za druhý potom příšerně bolí hlava, jo. A my když jsme se to tam naučili pít, tak nás potom ten místní, dodneška si to pamatuju, že nám řekl, že my jsme takový jako noblesní lidi, takže budem pít hnědýho medvěda, což je totéž s koňakem. Pak, když jsme se naučili pít totéž s koňakem, tak nám ještě prozradil, že ti místní pijou drink, kterej se jmenuje Polární záře. A to teda dodneška, když si na to jenom pomyslím, tak se mi dělá zle, protože to je šampaňský s čistým lihem. Ale někdy uděláme jako, někdy uděláme díl o vztahu Rusů k alkoholu. Ale dobře, to jsou jenom takový jako lehký vzpomín-

Tomáš Kopečný: Je fajn, je fajn, že jste to všechno užívali perorálně, jo, protože samozřejmě součástí ruské picí kultury to je užívat nejenom ústy, ale to si nechme na ten speciální díl.

Martin Ondráček: Moment, to bych teda, fuj.

Tomáš Kopečný: To je opravdu symptomatický pro ruskou picí kulturu.

Martin Ondráček: Tohle já teda vůbec neznám a speciálně si to necháme na nějakej díl, kterej bude mít premiéru po dvaadvacátý hodině a budem u toho požívat nějaký alkohol. Hele, pojďme se vrátit nazpátek jako k tý realitě dnešního Krymu.

Martin Ondráček: On, že se na Krymu děje něco jako zvláštního, bylo vidět vlastně asi před rokem a půl, kdy se ze Sevastopolu stáhla slavná ruská Černomořská flotila, jejíž část jako skončila na dně. A, a, a to byl, to byla, to byl, to byla první známka toho, že, že, že ty Ukrajinci jako tam začínají bejt daleko silnější, než se Rusko a celej Putin tvářil, že jo.

Tomáš Kopečný: Jednoznačně. Jako už to, že dokázali, kdybych, když to vezmu chronologicky jo, před pár lety Ukrajinci vytvořit ten koridor nejdřív diplomatickou cestou díky tomu, že se to dohodlo s Tureckem. Pak pár lodí bylo schopno vyvážet určitou část ukrajinského zboží, jak tomu bylo prostě po celou dobu ukrajinské ekonomiky právě přes Černé moře. Tak potom to následovalo tím, že když prostě to nebylo prodlouženo, tedy toto Turky dojednané příměří pro tento koridor námořní, no tak si to Ukrajinci vystříleli sami. A myslím si, že tahle věta vlastně platí skoro pro všechno. Když přestalo fungovat Turky dojednané diplomatické příměří pro koridor v Černém moři, vystříleli si to sami. Když přestali jim dodávat ve velkém určité typy zbraní, třeba z Ameriky, vyrobili si to a vystříleli si to potom sami. Jo a vlastně to vystřílím si to sám, si myslím, že se stalo právě v počáteční fázi směrem k tomu Krymu a k Černému moři. To, co jim dalo velkou sebedůvěru, že to dokážou se vším. Jo, protože vlastně první strategický úspěch Ukrajiny skutečně byl po celou dobu té války, že vyčistili Černé moře od ruské námořní dominance. A to se stalo už před víc jak dvěma rokama. Na to vždycky upozorňovali ty analytici a generálové, když se třeba i Ukrajině méně dařilo, když Rusové víc postupovali po zemi, tak říkali: „Nezapomínejte, že se jim pořád podařil tenhle strategický výsledek.“ Všechny ty postupy na Donbasu jsou tím jako velmi taktické. Strategický výsledek je, že ruská námořní flotila, pýcha ruského námořnictva v Černém moři, částečně je na dně. Počínaje křižníkem Moskva, nejdražší a nejdůležitější lodí, kterou Ukrajinci potopili už v dubnu dvacet dva střelou Neptun ukrajinskou namontovanou na český podvozek Tatra.

Tomáš Kopečný: Ale potom v tom pokračovali. A už to nebyly jenom takhle sofistikovanější střely typu Neptun. Mimochodem, že jo, tak víme, že Neptun se potom začal používat poslední rok i na pozemní cíle, jo, v Rusku hloubi. Ale že prostě to udělali díky tomu, co vidíme, že drží tu ukrajinskou linii na zemi. To jsou drony. Jo, námořní drony je to, co vyčistilo Černé moře od Rusů. Respektive co vyčistilo velkou část těch koridorů tak, aby tam mohli svobodně a volně působit. Neznamená to, že by Ukrajinci si tam mohli začít budovat svoji vlastní flotilu. Jo, já jsem byl u těch plánů, že plánovali nakupovat zas taky velký lodě, aby měli velký lodě proti těm ruskejm, ale naštěstí se to nestalo, protože jediný, co potřebují, je udržet to čistý. Nebudu tam mít sice vlastní lodě, ale nebudou to mít ani Rusové právě kvůli tomu, že tam mají dost námořních dronů.

Martin Ondráček: Tomáši, vy už jste mluvil o tom, že, že klíčová ta silnice, kterou dneska napadají ty drony, ty deep striky, tak vede kolem Azovskýho moře. To je silnice, po který Rusko vozí na Krym palivo a munici především. Vede z Ruska přes obsazený ukrajinský území. Rusové jí říkají dálnice smrti. Já jsem teď viděl na Twitteru hlášení jedný jediný ukrajinský jednotky, která říkala, že na téhle trase zničila přes dvě stě sedmdesát ruských nákladních aut. Tam je evidentní, že to nejsou žádný vůbec jako náhodný zásahy, že, že ty drony, který útočí na tyhlety zásobovací kamiony, tak fungujou podle nějakýho jako velmi jako dobře vyvinutýho systému velení a řízení. Když to vysvětlíme úplně polopaticky, tak nad tím bojištěm je jeden mozek a ten mozek má nějaký svoje jméno. A já to tady odvírám proto, že cítím jistý dluh, ke kterému se dostaneme z našeho předchozího minulého dílu, kde jsme něco nevysvětlili úplně dobře. Já teď narážím na to, že koncem května dvacet šest americká televize CNN odvysílala velmi zajímavou reportáž, kdy dostali přístup k jedný tajný ukrajinský jednotce a ukázali software, na kterej běžně nikdo nevidí. Ten software se jmenuje Prisma. Co to je?

Tomáš Kopečný: Já jsem si říkal, co jsme nevysvětlili. No jasně, no tak my jsme to vysvětlili jenom jako dobře. Pojďme to vysvětlit seriózně a pořádně, jo? Prisma je Palantir. Prisma je software od nejmocnější zbrojní firmy dneška jménem Palantir.

Martin Ondráček: Já vám do toho skočím, já vám do toho skočím. Vy říkáte, že jsme to vysvětlili. Já vám přečtu, jak jsme to vysvětlili, jo? Já jsem si tady, já mám tady-

Tomáš Kopečný: Máte transkripce.

Martin Ondráček: Já jsem tady, přečtu jeden komentář, který se objevil pod naším jako YouTube na YouTubu a tady někdo píše: „Zasa výborný diel.“ Já se omlouvám za tu svoji příšernou slovenčinu. „Vďaka za mě až na část o Palantire, ktorej som totálně nerozuměl. Nerozuměl som, o čem hovoríte a nerozuměl som ani ako to sem patří. Za mě to byl prostě sled slov, ako keby mi prišel vedec z Mongolska vo svojej rodnej reči vysvětlit kvantovou prevázanosť. Absolutně som nepochopil, o čem rozprávate.“ Takže já jsem-

Tomáš Kopečný: Z toho asi beru, že bychom měli věnovat jeden velmi dlouhý díl jenom Pánovi prstenů, aby bylo všem jasné, na co se odkazujeme.

Martin Ondráček: Anebo Palantiru anebo Palantiru.

Tomáš Kopečný: Hele dobře no. Dobře, tak pojďme teda- Palantir je velmi nebezpečný nástroj. Dobře, no tak nechám citace z Pána prstenů stranou a pojďme se vrhnout na to, proč je Palantir nejvýznamnější a nejmocnější zbrojní firma dneška. A co dělá nad ukrajinským bojištěm. Zaprvé, proč je nejvýznamnější zbrojní firma dneška? No protože její majitel Peter Thiel je hlav-- dlouholetej hlavní sponzor americkýho viceprezidenta J.D. Vance. On ho vlastně vytáhl už od dob studií do tý politický kariéry, ve který je. A je to šedá eminence rozhodování na ministerstvu obrany. Jo. Vanceovi lidi tam pořád skládí nějaký opoziční boje s Petem Hegsethem, ministrem obrany. Ale faktem je, že Palantir tam nastoupil ve velkým a kosí všechny ty ostatní obry. Lockheed, Boeing, Northrop Grumman, Raytheon. Kosí je z hlediska toho, kolik dostávají vlastně oni pozornost versus Palantire versus další firmy. Takže on vlastně jeho cíl byl vykořenit tuhlenctu dominanci těch, tý velký pětky a nastoupit místo nich plus otevřít prostor dalším. Palantir je nejmocnější tedy z tohoto politicko ekonomického důvodu. A teď jako technologicky. Jmenuje se to Palantir podle Pána prstenů. Jako já bych fakt nepodceňoval tu znalost, jo. Další systém, který firma Palantir vyrábí nebo jinak další, další vlastně celej odnož, kterou Peter Thiel má v oblasti zbrojního průmyslu a AI umělé inteligence, se jmenuje Anduril. Jo. Google it, jo. Nebudu vás tady tím trápit, ale každopádně to, co to umí je, že to vytváří dokonalý operační systém, tak to nazývá samotný šéf Andurilu.

Tomáš Kopečný: Vytváří to operační systém nad bojištěm. Je to, jako kdybyste měli na svém telefonu prostě operační systém iOS na iPhonu nebo Android jo, na těch ostatních na Androidech. A on vstřebává veškerý data o tom, jak v reálném čase plus za celou historii v minulosti probíhaly lety, útoky a pro, jako proti těm útokům obrana například právě v oblasti těch dronů. To, co se tam děje, je, představte si to jako, jako když si zavoláte Bolta, tak je to ten jako obr nebo Uber, tak je to ten jako mega dispatching celej elektronickej, kterej ukazuje řidičům, kde je nejbližší zákazník. Je to jako ten dispatching, který těm řidičům říká, kam má jet a zároveň jim říká přesně, kde je fronta. Jo, kvůli nejrychlejší trase. Vyhodnocuje, jestli to, když vypadá, že tam je teď takováhle fronta, tak jestli podle toho, jak to vypadalo včera, předevčírem, před týdnem, jestli je pravděpodobnost, že za tu dobu, co to tam ten systém nahlásil, už se to třeba nějak posunulo. Jestli víte, co myslím, jo, že prostě můž-- nějakej moment, kdy třeba jedete a ko-ukazuje vám to, že za půl hodiny dojedete do bodu, kterej je teď zacpanej. A ono to dokáže vyhodnotit, jestli podle těch dat za poslední prostě nevím, měsíc, dva, pět to bude i tak za půl hodiny zacpaný a podle toho vykalkuluje tu trasu. A tady se bavíme o trasech pro drony, který pronikají protivzdušnou obranou Ruska. Tohle je systém, kterej navádí automaticky všechny ty drony, aby proletěly přesně tam, kde ten radar nedosáhne, kde je třeba teď méně dronů ruskejch. To znamená, on vyhodnocuje nejenom detekci, hm, to znamená schopnost ruskejch radarů to tam poskládat ten obraz vzdušného prostoru, ale on vyhodnocuje i to, kde jsou jaký drony rozmístěny, na jakejch základnách nebo třeba už ve vzduchu čekající na tý ruský straně.

Tomáš Kopečný: Takže tohle je ten systém, díky kterýmu velmi úspěšně je narušovaná tahle klíčová tepna Aorta plus díky kterýmu vidíme výbuchy koneckonců i v Rusku i na Krymu. Jo, takhle to funguje.

Martin Ondráček: To je vlastně jako velitel, operační velitelský mozek, kterej vy jako člověk, kterej řídíte tu armádu, tak máte k ruce a kterej vám radí vlastně a dává vám online data. Umí vyhodnocovat dopředu tu situaci, umí vlastně do jistý míry předpovídat situaci na tom bojišti. Tohleto-

Tomáš Kopečný: Jo, ale ještě já řeknu tohle. On vám radí do tý míry, že vy jako jste schopnej reálně k tomu přispět jenom OK, ano nebo ne. Jo, že vlastně on vám to celý předpřipraví. To jako není, že by vám řekl: „No, tady máte nějaký možnosti.“ Ne, to prostě on to celý udělá a vy ho jenom zdržujete tím, když si vy-vyžadujete tu lidskou, em, nějakou intervenci.

Martin Ondráček: Hele Tomáši, tohleto musí bejt věc, která v budoucnu bude války rozhodovat. Mají něco podobnýho Rusové? Já předpokládám, že na něčem podobným určitě pracujou, ne?

Tomáš Kopečný: No rozhodně mají něco podobného, ale vidíme ty výsledky. Ruská protivzdušná obrana to vůbec nestíhá. Kdyby měli systém, který v tom souboji algoritmů, protože tohle je souboj algoritmů, vyhrává, no tak by samozřejmě ne-neměli rozsekaných dvě stě sedmdesát kusů, em, techniky, která převáží zbraně, munici a pohonný hmoty. A mimochodem dvě stě sedmdesát to bylo asi za měsíc a půl, jo, to bylo od začátku května do půlky června. Jo a to znamená, Rusové mají něco podobnýho. Pracují na tom každý velitelství operačním, každý operační velitelství má něco, něco podobnýho, ale tohle je prostě nejlepší na světě. Takže to válcuje ten systém toho protivníka. Je to jako, nevím, kdybyste dali do klece dva roboty a jeden z nich měl prostě mnohem lepší program. Jako kdybyste dali vedle sebe iPhone sedmnáct a já nevím, no, tak můžem klidně zůstat u iPhonu, abych nevypadal moc zaujatě, ale prostě iPhone sedm. Jo?

Martin Ondráček: iPhone sedmnáct a jakýkoliv Samsung.

Tomáš Kopečný: No, to jsem chtěl říct.

Martin Ondráček: Já jsem rád, že-

Tomáš Kopečný: Ne, ale-

Martin Ondráček: Já to chtěl říct. Oproti tomu iPhone, kterej používá moje manželka a já jsem z něj jurodivej. Já jsem rád, že jsme to vysvětlili.

Tomáš Kopečný: Nebo Xiaomi, jo, prostě čínskej shit.

Martin Ondráček: Ano. A já jsem rád, že jsme to vysvětlili. A pojďme teda teď jako se vydat jako, jako zpátky v čase, jo. A první, kde se jako zaseknem, je rok, jaro roku dva tisíce čtrnáct. Na Krymu se najednou objevili ozbrojenci v zelenejch uniformách bez označení.

Rok 2014: zelení mužíci a anexe

Martin Ondráček: Em, Rusové tak posměšně jako světu říkali, že to jsou vojáci, který tam jsou zřejmě mrk, mrk jako na dovolený, což bezústně opakoval taky tehdejší prezident Český republiky Miloš Zeman. Em, co se tehdy vlastně na tom Krymu dělo? Všichni věděli, že to jsou Rusové. Všichni to věděli. Mě dodneška mě fascinuje to, že si tehdejší Ukrajina ten Krym nechala vzít bez jedinýho výstřelu. Oni tam přece měli velký množství vojáků, že prostě ty vojáci se vzdali a najednou ten Krym za tejden byl obsazenej jako Rusama a najednou byl ruskej.

Tomáš Kopečný: Jo, tak měli tam asi dvacet tisíc vojáků. Měli tam-- dobře, takže tam maj lodě, jedno, když tam udělaj výsledek neoznačení speciální jednotky, ale ty speciální jednotky v mžiku obsadily parlament. Taky místní úřad jako vládní, veškerý kasárna a strake-strategický body pro komunikaci, rádio, televizi. No ale to, co se stalo, bylo, že těch dvacet tisíc vojáků nemělo žádný rozkazy, co dělat. Je to vlastně velmi jednoduchý. Část z nich zběhla k Rusům, jako bavíme se o základně, která tam byla udržovaná. A pozor, jako bavíme se o ruský základně, jo. Tam podle těch smluv, které byly podepsány po nezávislosti Ukrajiny v roce devadesát jedna, si právě ruská námořní flotila ponechala vlastně většinu těch námořních základen, jo. Takže oni tam prostě dvacet tři let i za samostatné Ukrajiny a desítky let předtím žily generace a generace námořníků, kteří prostě byli bok po boku. V roce devadesát jedna se to jakoby nějak rozdělilo pro ně, ale jako, em, rozdělilo se to, ale oni pořád sloužili vedle sebe, pořád na sebe mluvili tím samým jazykem. Pořád to byli stej-- de facto jako stejný kolegové, jo. Takže na rozdíl třeba od těch pozemních nebo vzdušných sil, kde se to prostě rozseklo nějak jako jasněji, tak ty jako námořní síly zůstaly velmi výrazně propojený, jo. Společný cvičení je to nejmenší. Opravdu jako ty lidi žili spolu na stejnejch kasárnách. Jo, pomalu. Takže nebo ve stejných blocích, kde byly ty kasárna vedle sebe. Takže to prostě bylo tak, že když tam přijeli a řekli: „Hele, viz tady byl puč CIA v Kyjevě." Bavíme se o době, kdy se teprve ustavovala nová vláda potom, co Janukovyč uprchnul ze země. Nikdo nevěděl pár dní, kde je. Nevědělo se vlastně, jestli teda tam zůstává Strana regionů u moci, nebo jestli budou nový volby, nebo jestli už předtím bude nějaká vláda.

Tomáš Kopečný: Bavíme se o těchhle týdnech a teď tam prostě přijela skupinka lidí, který teda obsadili tyhle budovy, ale zároveň vystoupili ti ruský důstojníci a řekli těm ukrajinským: „Hele, tam jsou nějaký jako prostě nacisti, zápaďáci, CIA, všechny ty formy tý propagandy, co jsme si říkali už jeden díl. Prostě v Kyjevě pro-proběhl hnusnej krvavej převrat. pojďme prostě bejt v klidu jeden vůči druhýmu. Pojďte k nám, my vám dáme super plat, a tady si to prostě přebereme a necháme si aspoň tuhle naši věc jako nerozbitou." Takže takhle si představuju, že probíhaly ty konverzace. Bylo to velmi dobrovolný, myslím z hlediska teda podřazení nebo podřízení se, té armády, toho námořnictva na Krymu vůči Rusku. Opravdu tam některý přešli rovnou do uniforem. Začína-začali hned brát ruskej plat, protože se stali součástí ruských námořních sil. Další se prostě vzdali. Řekli: „Hele, tohle já dělat nebudu, ale jako rozhodně pro vás střílet nebudu." Některý třeba odjeli, ještě to stihli, jo, se prostě řekli, s-s-s pakovali a jako po nich nikdo nešel, jo, se prostě měli reálně rádi ty lidi. Po kom se začlo jít, byly jako jiný skupiny, jo, jako Krymští Tataři, poli-političtí oponenti a tak dále, jo.

Martin Ondráček: Ono potom přišlo referendum, který skoro celej svět odmítl uznat, kterýž ten Krym vlastně jako formálně připojil k Rusku. Asi já vlastně si to nepamatuju, ale nemám nějaký jako idealistický představy o tom, že to byla nějaká, jako že to bylo nějaký hodně nezávislý hlasování, co?

Tomáš Kopečný: No tak samozřejmě, že nebylo a nemohlo bejt. Bylo to podobně nezávislý, asi jako když— já bych to ani nepřipodobnil nic Československu. To je jako prostě spíš jako když, v Polsku v roce čtyřicet pět, čtyřicet šest probíhaly volby a tam stáli ti ruský vojáci, ti sovětský vojáci přímo v těch volebních místnostech se no-se samopalama. Tak zaprvé přesně takhle to vypadalo. Zadruhé, a to je ten rozdíl třeba vůči tomu Polsku. jako jestli jediná republika v rámci Ukrajiny nebo jestli jediná, jedinej region v rámci Ukrajiny měl nějakej autonomní status, právě republika, tak to byl Krym, jo, po roce devadesát jedna. Jestli v rámci referendu o samostatnosti Ukrajiny v roce devadesát jedna někde to bylo téměř půl na půl, sice ve prospěch připojení se, ale jako blízko, tak to byla Ukra-- tak to byl Krym, jo, kterej jako jedinej byl jako lehce nad polovinu pro připojení. Všechny ostatní regiony chtěly samostatnost, na, na Rusku jako zdrtivý většiny. Jo, tak jenom chci říct, tam byla právě i kvůli tý námořní prostě blízkosti a tradici jako velmi, velmi silná ruská komunita. Byli to etničtí Rusové, plus tam prostě byly sympatie k tomu Rusku. No a to je druhej bod. A třetí bych řekl, protože právě všichni tam jezdili na dovolenou a ti Rusové jim prostě slibovali, že, že z toho udělají to nejkrásnější místo na světě, že ta, že ta Ukrajina jim neposílala žádný peníze vlastně do toho rozpočtu velký a že Rusové to dělat budou. A v tomhle teda pravda jako nelhali, že do toho začali sypat strašný peníze, aby to nějak jako udrželi jako ten symbol té konkvisty, jako symbol toho dobývání v nějakém zářivém obrazu.

Ruská správa Krymu, investice, korupce a voda

Martin Ondráček: Pojďme se u toho teď tady pozdržet, protože Rusko fakt tehdy říkalo, že z Krymu udělá jako výkladní skříň, ráj, kvetoucí region. To je přesně ta otázka, kterou si teď musíme položit. Splnilo se to? To je jádro věci. Zkvétal Krym pod tou ruskou správou, jak Moskva slibovala, nebo z něj Rusko jako bohatství odváželo jako pryč? My jsme byli svědky toho, že tam jako se postavil kerčský most. Opravdu se tam začaly opravovat silnice a tak dále a tak dále. Hm, na druhou stranu takhle. Číslo, který se dá najít, je z ruský strany, kdy oni jako říkají, že udržení Krymu stálo Rusko do roku dva tisíce dvacet v přepočtu třicet miliard dolarů. Jo? Známe Rusko. Jsem přesvědčenej o tom, že minimálně třetinu těch peněz někdo ukradl. Jo? Ale, ale když se na to jako díváte dneska-

Tomáš Kopečný: Já bych řekl mnohem víc. Ale dobře.

Martin Ondráček: Jo, takže já se omlouvám za pesimistickej tady svůj pohled. Tomáš říká mnohem víc. Když se na to díváte a máte to zhodnotit, tak, tak jako, jako dodrželi ten slib, že tam ty prachy budou jako sypat a že ten Krym jako posunou směrem k tý civilizaci? Nebo tam spíš víc kradli?

Tomáš Kopečný: Rozhodně tam víc kradli. Já teda, že jo, třicet procent bylo fakt ok, na ruský poměry. Já jsem někde četl, že to bylo prostě jako, jako na tři sta, procentech těch původních cen, jo, nebo standardních cen ve zbytku Ruska. To znamená třikrát předražený. Jo? To znamená, že de facto rozkradli minimálně dvě třetiny, jo, spíš víc. ale okay, to, že se rozkrádalo, znamenalo, že místní elity s tím byly velmi spokojený. Ale pojďme si teda zodpovědět otázku, jestli to p-přiblížilo Krym k tý civilizaci. K jaký civilizaci? K ruský civilizaci? No tak pak asi jo. Jo? Co tam vyrostlo? Vyrostly tam nějaký kulturní centra, jo, vlastně nějaký jedno divadlo, který hrálo pořád dokola nějaký věci, ale hlavně tam vyrostly kasína. Jako jediný, co se tam reálně budovalo, byly dálnice Byl Krymskej most, ok. Byly samozřejmě nějaký jako terminály pro lodě, pro válečný i pro civilní, ale ve městě jako takovým nebo v těch městech, Symferopol, Sevastopol, tak jako to byly hlavně kasina. Já jsem tam opravdu nezaznamenal žádnou jako jinou část civilizační, kde by docházelo k tomu posunu a nestalo se z toho žádný nový Macao. Jo, ale rozhodně to je místo, který Rusové civilizačně asi k tý pláži potřebujou. Takže z hlediska naplnění nějakých jako kulturně společenských potřeb pro typického příslušníka ruské vyšší střední třídy to asi plnilo ten účel.

Martin Ondráček: Hm, taky je třeba dodat v rámci toho, že popisujeme, co se tam odehrálo, že tam byly po tý anexi těmi zelenými mužíky zabaveny tisíce ukrajinských firem, vlastně znárodněny, znovu prodány. To je jako realita. Dál, když jako mapujeme tu situaci, tak vytáhnu něco, co, čemu se říkalo vodní krize, protože Ukrajina po anexi zavřela kanál, kterým na ten Krym, kterej nemá moc vlastní vody, přitekala většina pitný vody. To byl velkej problém, že jo tehdy.

Tomáš Kopečný: Hm, rozhodně. Jo a ta odpověď na otázku, jestli teda odtamtud víc brali nebo tam do toho dávali, jednoznačně víc do toho dávali, protože z Krymu není co brát. Jo, to opravdu je nějaká základna. Nic moc se tam nepěstuje. Pěstujou se tam ano, moje oblíbený malinký trpký pomeranče, ze kterých se vyrábí za mě nejlepší hurylka, kterou jsem pil a bohužel po roce 2014 nedostupná.

Martin Ondráček: To je vodka?

Tomáš Kopečný: Ano. Hurylka je, no protože Ukrajinci neříkají vodka, prostě když mluví ukrajinsky, ale říkají hurylka, to je ten samý název, jo. Prostě nechtějí říkat-

Martin Ondráček: To se dělá z pomerančů ta vodka, jo?

Tomáš Kopečný: No tahle, tahle krymská se dělala z pomerančů, z takových malejch trpkých pomerančů na jižních svazích, z jižních svahů Krymského poloostrova. Ano, tam byly kromě těch vinic-

Martin Ondráček: To je další důvod, proč musíme my všichni, kteří pomáháme Ukrajině, vynaložit neuvěřitelné úsilí, abychom Krym získali zpátky a mohli znovu ochutnat tuhletu laskominu pokud možno bez šampanského.

Tomáš Kopečný: Je to věta, kterou jsem přesně takhle říkal i ukrajinským parlamentním delegacím, když jsem je přijímal, ať už na Ministerstvu obrany nebo Úřadu vlády od roku dvacet dva, že ta motivace je opravdu silná, protože to je jedna z nejpytelnějších věcí, kterou jsem tam mohl pít. A když si to vybavím a srovnám třeba s těma chřenovicema, který jsem tam byl nucen pít při mnoha a mnoha misích v tak, jako v děsivém množství, tak je to motivace o to silnější.

Martin Ondráček: Vysvětlím, co je děsivé množství. Dodneška na Ukrajině se skutečně jako pije v programech a sto gramů není jako moc velký. Když sedíš čtyři dospělí chlapi u stolu a dají si každej dvě stě gramů nějaký vodky, tak se to tam nosí ve džbánku na ten stůl a rána bývají složitá a komplikovaná. Posloucháte podcast Komu zvoní hrana, povídá si Martin Ondráček s Tomášem Kopečným. Jestli vás to baví, tak si dejte odběr, napište nám nějakej komentář. My teď odložíme tanky, mosty, peníze.

Krymští Tataři: Sürgün a nová perzekuce

Martin Ondráček: Krym není jenom nějakej jako kus země. To je domov národa, kterej byl dávno před Ruskem a Ukrajinou na tomhle místě. A příběh tohohleto národa je asi nejtemnějším příběhem, kterej bude, kterej budeme dneska vyprávět. Kdo jsou vlastně krymští Tataři a odkud co na Krymu vzali? O tom to bude právě teď. To bude těžký povídání. Pokud trochu znáte ruskou historii a víte, jakej šílenec byl Stalin, tak vás nepřekvapí, když vám řeknu, že v květnu roku čtyřicet čtyři, ještě za druhé světové války, dal Stalin rozkaz a během tří dnů byl z Krymu odvezen celej tenhleten národ. Přes sto devadesát tisíc lidí. Tataři tomu dodneška říkal, říkají Sürgün, tedy vyhnání. Co se vlastně tehdy stalo?

Tomáš Kopečný: No, stalo se něco podobného, co vlastně velmi efektivně a rychle realizoval Hitler v tu samou dobu. Stalo se to, že přijely vlaky s vagóny pro dobytek a sovětské úřady do nich na Krymu naložily v podstatě celou populaci krymských Tatarů. K dvěstě tisícům lidí to bylo. Během tří dnů je tam naskládali a poslali někam do střední Asie.

Martin Ondráček: Do Uzbekistánu dnešního.

Tomáš Kopečný: Což bylo typický. A zrovna, přesně jako Stalin měl vlastně tu strategii, že vždycky, když byly nějaký jako minority etnický, tak je prostě hodil někam do střední Asie, jako někde, ať už to byl Uzbekistán, Kazachstán, Kyrgyzstán, tak prostě tam jako házel ty, ty etnický minority. Koneckonců to se stalo třeba Korejcům, jo. Část Sovětského svazu po všech těch jako dobovačných expanzích zahrnovala i korej-korejskou populaci, tak tu prostě vždycky jako vytrhl z těch kořenů, z toho, kde ekologicky byli blízko, třeba i etnicky, nábožensky, kulturně a geograficky svým příbuzným a poslal je vykořenině záměrně, prostě aby z nich udělal ty sovětský lidi někam doprostřed, doprostřed tý říše. Takže příběh krymských Tatarů je takový, že během tří dnů naložili celou Tat-celou tatarskou populaci A odvezli je v dobytčácích, do Uzbekistánu. Po cestě a během pár tejdnů jako po návratu půlka z nich umřela, jo. Takže se bavíme o tom, že prostě neroz-- nebo jako je to strašný, je to prostě genocida, kterou takhle uznává mnoho států na světě, včetně Ukrajiny. tenhle akt je považován za genocidu, národa Krymských Tatarů právě kvůli tomu, že jim nebyla samozřejmě poskytována žádná péče, ale poslali je tam na ty nejtvrdší práce. Prostě chtěli je buď vyhladit, nebo přizpůsobit a neviděli v tom vlastně žádnej rozdíl. Takže vemte si, že pošlou tam dvacet tisíc lidí cirka, sto tisíc okamžitě umře a ten zbytek se tam nějak jako pod hroznejma podmínkama drží a přežívá.

Martin Ondráček: Já teď si dovolím takovou vsuvku. Lidé, kteří nás poslouchají pravidelně, ví, že já vás někdy oslovuju, pane doktore, vy máte doktorát z prevence genocid.

Tomáš Kopečný: Ano.

Martin Ondráček: To znamená, jste ideální. No vždyť vzpomněl jste si na to. Ne, prosím vás, to není doktorát genocidy, ale z prevence genocid. Jo.

Tomáš Kopečný: To zdůrazňuju.

Martin Ondráček: To jste náš ideální člověk, který o tomhle tom může vyprávět. oni se pokusili vlastně Rusové na Krymu tu identitu těch Tatarů úplně vymazat, jo. Oni vlastně se nesměli vrátit domů. Jejich domy dostal někdo jinej. Ty vesnice přejmenovali. Dneska Tataři tvoří zhruba dvanáct až patnáct procent obyvatel Krymu a v roce 2014 se jako jedni z mála postavili proti ruský anexi. Já počítám, že to souvisí s tou jejich pamětí a s tím jejich jako ressentimentem vůči Rusku, že jo?

Tomáš Kopečný: Hm, jednoznačně. No tak, zeptejte se jakýhokoliv Estonce, jak moc miluje Rusy kvůli tomu, co udělali jeho babičce. Po tom, co dobyli spolu s hitlerovským Německem, hm, tuhle část Evropy, jo. Jako to bylo ještě v roce čtyřicet. Nebo dobyli, oni si to rozdělili, že jo, v rámci toho paktu. No tak zeptejte se jakýkoliv Litevce. Prostě naložili je úplně stejně. Jo, nakládali tam Finy. Každej má někoho v tý rodině, kdo tímhle prošel. A v případě národa, kde se jim jako Rusům podařilo vyhladit půlku během těch prvních pár týdnů a ten zbytek si tuhle tu paměť-

Martin Ondráček: Já jsem říkal, že ono jich je tam dvanáct, patnáct procent, jak se jim tam vlastně dneska jako daří? Jejich hlavní shromáždění Rusko zakázalo. Tam jsou nějaký aktivisté, ale pomalu mizí. Je to vůbec nějaká síla, která je jako do budoucna hratelná, s kterou se dá počítat při nějakým možným odporu proti jako Rusům na Krymu?

Tomáš Kopečný: Určitě ne. Stejně jako se nedá počítat se sílou, hm, zbývajících původních obyvatel Tibetu pro, při nějaký revoltě vůči čínský lidový armádě. Hm, dneska v roce dvacet šest po více než třičtvrtě století prostě. Jako ještě řeknu jednu věc, jo. Po tom roce čtyřicet pět, po konci války nedošlo k návratu, těch Krymských Tatarů, kteří byli vysídleni, ale zůstali tam až do roku devadesát. Jako to, že dneska je na Krymu dvanáct až patnáct procent, hm, Krymských Tatarů, je dáno jedině tím, že to v rámci samostatného ukrajinského státu jim bylo umožněno. A až potom se začaly ty rodiny vracet a zažily období velmi krátké, vlastně jako dvaceti let, dvaceti tří let, než začaly být zase velmi tvrdě perzekuováni. Takže Krymští Tataři jednu generaci, která se jako sotva nastěhovala, začala získávat zaměstnání, začala se zase zakořeňovat. Tak první, co bylo v roce 2014, že zase po nich začali jít. Každej aktivista tatarskej, každej politik, každej novinář buď zmizel, byl vzat do vězení anebo utekl. Takže tam jako rozhodně není možný spoléhat na to, že by z takhle už jako deset let navíc tohleto probíhá, devastovaný populace. Ty elity jsou úplně zničený, takže by z týhle skupiny byl nějakej jako smysluplnej odpor. To není možné očekávat.

Martin Ondráček: Já teď jenom upozorním na to, že my oba dva s Tomášem máme stejná trička a takhle jako tady to tričko ukážu. Tričko je trošku jako, to je trošku jako taková reminiscence na GTAčko, na to, na ten design. Je tam napsáno Krym, Ukrajina. Já to tričko teď použiju jako, jako vlastně odbočku na další otázku,

Rok 1954: jak se Krym dostal do ukrajinských rukou

Martin Ondráček: která může vypadat jako nelogicky, ale odpověď na ní bude velmi a velmi zajímavá. Jak se Krym vůbec dostal do ukrajinských rukou?

Tomáš Kopečný: To je dobrá otázka. a ta captain obvious odpověď je rozhodn-- rozhodnutím Nikity Chruščova. Jo? a já to nebudu nějak komplikovat, ale jako Krymští Tataři nebyli první, který, který jako obývali Krym, jo. Jo, ale tam se posuneme ještě, teď jsme ve dvacátém století. Ok. Takže. v momentě, kdy, se Chruščov ujal vlády, tak velmi záhy poté vlastně potom, že po tý vlastně v rámci období destalinizace, tak rozhodl o tom, že Krym bude součástí Ukrajinské lidové republiky. Jo? V rámci Sovětského svazu. A já to zkrátím, jo, tam prostě ano, na ten, na tento moment se odvolávali jako na historickou chybu všichni v ruské politice, včetně Vladimira Putina, že to byl nějakej omyl, kvůli kterému potom trpěl ruský národ. Takže to nikdy tak nemělo být. Jo. Ruský prezident Putin miluje Stalina, nesnáší Chruščova. Tohleto je jeden z těch důvodů.

Martin Ondráček: Hele, ale zkuste mi vysvětlit, proč to ten Chruščev udělal nebo Chruščov.

Tomáš Kopečný: Já vám to řeknu jednoduše. Bylo to z jednoduchejch správních důvodů. Bylo to kvůli tomu, že on byl přesvědčen, že prostě opravdu se Sovětským svazem se bude na věčné časy a nikde jinak. A že dává mnohem větší smysl, aby Krym byl spravován z hlediska ekonomického rozvoje, z hlediska přísunu vody, jak jsme se o ní bavili, energetiky-

Martin Ondráček: Jasně, chápu.

Tomáš Kopečný: I celkové dopravy a logistiky z Ukrajiny, se kterým ho pojí všechny cesty. Tehdy rozhodně nebyl žádnej Kerčský most. Jo? Takže prostě stejně se to vlastně objíždělo, cokoliv se dělalo, třeba i z Ruska tam dováželo, no tak se to prostě dělalo jako přes ukrajinský území. Takže-- nebo přes území teda Ukrajinský, Ukrajinský republiky v rámci SSSR. Takže to bylo čistě správní administrativní rozhodnutí, že by o tom, co se tam má postavit, jaký vodovody se tam maj napojit, jaký, jaký produktovody, prostě jak tam dobývá žet plyn a tak dál. Že by se to mělo dělat z Ukrajiny, z centrálně, že jo, z Kyjeva, protože je to na Ukrajinu napojený. To je celý.

Martin Ondráček: A vlastně ono to má vlastně logiku, protože uvnitř jednoho ze-- uvnitř Sovětskýho svazu vlastně nikdo netušil, že ty hranice jako administrativní mezi těmahle těma republikama, který byly sdružený do Sovětskýho svazu, budou jednou hranicema skutečnejch států. To je-

Tomáš Kopečný: Je to tak.

Martin Ondráček: Prostě je to zvláštní. Je to zvláštní, jak jako paradoxně něco z roku devatenáct set padesát čtyři se potom propisuje prostě do roku dva tisíce dvacet tři a dále. Posloucháte podcast Komu zvoní hrana. Martin Ondráček a Tomáš Kopečný si povídají a jsme rádi, že nás posloucháte o Krymu. Mimochodem, pokud máte nějaký nápad, o čem by mohla být nějaká z dalších epizod našeho podcastu, tak nám ho napište do komentáře pod platformu, na které nás posloucháte a určitě si dejte sledovat a nechte nám jiný komentář. To nám to potom hodně pomůže. Teď zase skočím-

Tomáš Kopečný: Martine, já se omlouvám, jo, ještě než skočíme někam jinam. Já jsem se ještě vzpomněl na jednu věc a to mi taky přijde zajímavý ohledně toho převodu toho Krymu. Že vlastně jasně, byly to administrativně správní důvody, ale byla v tom i ta ideologie. Byl v tom jako nějakej symbolickej moment. A vlastně to byl moment tý jednoty toho sovětskýho národa, protože on to vlastně spojil s tím, že to bylo přesně tři sta let po nějaký dohodě mezi tehdejšíma krymskejma kozákama a Ruskou říší. Jo? Takže vlastně jenom jako na dovysvětlení, jak to obhájil, tak nebylo jenom hele, to je administrativně správní, ale vzhledem k tomu, že už přes tři sta lety on říkal, Sovětský svaz tehdy a Chruščov říkali: „Před tři, před tři sta lety se k nám přidali kozáci z Krymu, protože pochopili, že jsme mnohem lepší než prostě kozáci na Donbase a hlavně prostě ty Ukrajinci a Poláci, který tam běhaj po těch ukrajinskejch stepích. Takže na to konto to klidně může bejt součást Ukrajinský republiky, protože už jsou stejně s náma."

Martin Ondráček: Teď půjdeme ještě hlouběji do minulosti, jo, k bitvám, který z Krymu udělaly jedno z nejvíce míst prosáklých krví jako v Evropě, jo. Budeme si povídat o jedný zbrani, která vypadá jako z hororu.

Druhá světová válka, Jalta a obléhání Sevastopolu

Martin Ondráček: Pojďme do druhý světový války. Jo? Když nacistický Německo táhlo na východ, tak se stal Sevastopol jedním z nejtvrději bráněných míst celý války. Obléhání trvalo dvě stě padesát dní, což je teda kratší doba, než byl obléhán Leningrad, ale to byla obří bitva, že jo?

Tomáš Kopečný: Obří bitva s obřím dělem, největším v historii. No ale zároveň, jestli si to dobře pamatuju, tak dvě stě padesát dní, ale taky tam bylo dvě stě padesát tisíc jako mrtvých nebo padlých a zajatých na, na té, na té sovětské straně. Takže to bylo fakt masakr, no.

Martin Ondráček: To dělo, o kterým jste mluvil, to se jmenovalo Dora. To střílelo granáty, který vážily sedm tun.

Tomáš Kopečný: To je neskutečný.

Martin Ondráček: Jezdilo to-- to je neskutečný. Jezdilo to po železnici, protože to se nedalo jinak jako přepravovat. Podívejte se normálně na Wikipedii nebo najdete ty fotky. Osmdesát centimetrů to mělo prostě jako ráži. Neuvěřitelný. Jeden výstřel prej prorazil zem výbuchem ve skladu munice schovaným hluboko pod mořskou jako zátokou. Zvláštní jako když si taky občas my dva povídáme o zbraních, že se tyhlety jako obří ráže jako, jako neujaly, když u toho na, na minutu zůstanem, že jo?

Tomáš Kopečný: No jasně no, protože přesně tak. Co to vlastně znamená? Znamená to osm set milimetrů a my jsme se tady bavili o tom, co je sto padesát dva milimetrů, sto padesát pět a že jsou i tak absurdně velký ráže jako dvě stě tři. Jo, nějakej Pion, kterej prostě už taky, že jo, sovětskej pokus, už se to nedělá. Ale tady máte dělo, který má osm set. To je úplně bláznivý a hlavně ta tonáž, kterou jste zmínil, to je bláznivý. Je to samozřejmě logisticky těžký k využívání a kor v dnešní době by to byl ten nejsnazší cíl. Jo, potom by se šlo ve velkým. Teď si vemte, že byste to jako trebuchet v tom středověku musel rozdělávat prostě tejden nebo tři tejdny, než se z toho vlastně vystřelí něco. Je to dobrý na obléhání měst určitě. Jo, že tím vlastně zničíte všechno, ale je to pomalý. Takže jako ta protibateriová palba, která dneska dominuje na bojišti, tak by to rozmetala okamžitě. Je to jedna z těch zázračnejch zbraní, jako která o nich nebo zázračnejch, tahle byla méně zázračná, ale prostě z těch jako největších, jak to prostě ty nacisti rá-, nacisti rádi budovali, tak to dovezli až ke Krymu.

Martin Ondráček: Vy už jste říkal, že tehdy při tom obléhání Sevastopolu zemřelo dvě stě padesát tisíc lidí jenom na straně Ruska. Na té sovětské straně byly tyhlety ztráty, aby si každej mohl představit, jak šílený to celý bylo, tak se říká, že po skončení toho obležení prej v celým městě zůstalo jen jedenáct nepoškozených budov. Teď se podívejte na ten kontrast. Dva, tři roky na to v roce čtyřicet pět se kousek od toho Sevastopolu v Jaltě, to je fakt kousek, sešli Roosevelt, Churchill a Stalin a rozdělovali si poválečnej svět. To, že se ta konference konala na Krymu, to, to, to, ta Jaltská konference, to asi nebyla náhoda, že jo?

Tomáš Kopečný: Ne, Stalin tím chtěl ukázat mnoho věcí najednou samozřejmě, ale i to, že určitě je schopnej to vybudovat právě tady. Jako mohl si to pozvat někam do Moskvy, jo, ale za prvé, jako opět jsme u toho. Je tam hezky, je to jedno z těch nejkrásnějších míst, jo, kam někoho pozvat. Což chtěl ukázat tu grandioznost. Za druhé chtěl ukázat schopnost, tý obnovy a znovuobnovy Sovětskýho svazu. Zničenej Stalingrad, jo, zničená, zničenej Krym, zničená Sevastopol a oni to prostě postaví znovu. Jo a tahle ta schopnost regenerace si myslím, že to je tak nějak určit-určitá demonstrace síly. plus zase jako symbolicky, je to místo, o který se rozhodně neválčilo poprvé v roce čtyřicet dva, čtyřicet pět.

Krymská válka a zrod moderní válečné žurnalistiky

Tomáš Kopečný: Je to místo, který, o který se válčilo prostě po stovky let a on tím chtěl ukázat těm velmocem, mimo jiné právě i britskýmu premiérovi, kterej zastavil, ruskou snahu o plnohodnotné obsazení Krymu a využívání pro další expanzi, vůči Turecku. K tomu se můžem dostat potom. tak prostě jenom chtěl ukázat všem, že prostě Krym je ruskej, to si myslím a sovětskej teda, že, že byl ten hlavní způsob, jo, ten hlavní. Je-je-- Stalin se tři momenty byly ty hlavní.

Martin Ondráček: Tak a teď půjdeme ještě o dalších sto let zpátky k válce, po který je celý poloostrov pojmenovaný. V polovině devatenáctého století vypukla Krymská válka. Znovu se válčilo o ten samej Sevastopol. Znovu. Znovu tam umíralo neuvěřitelný množství lidí. Proč se o něj válčilo? Zase to bylo kvůli přístupu k Černýmu moři?

Tomáš Kopečný: Jednoznačně ano. Jo, bylo to kvůli tomu, aby, jako takhle ve stručnosti, prostě Turecko nebo Osmanská říše nechtěla, aby Rusko expandovalo do teplých vod. a tak se prostě o to, o ten poloostrov vedla dlouholetá válka, jo, ono to trvalo tři roky. A to, co vlastně bylo překvapivý relativně bylo, že se přidala Francie a Británie na stranu Turecka, aby Turecko nebylo úplně poraženo. A výsledkem toho byl mír tak, jak vlastně si přálo, přála hlavně Británie, Francie. To byla taková politika zadržování a byl mír. Myslím, že pařížskej v Paříži podepsanej, kterej vlastně ustanovil to, že ruský námořní síly tam nesmí mít základny, protože Britové a Francouzi se báli o to, že by to potom znamenalo další expanzi směrem k Bosporům, Dardanely a že by se mohli dostat do Středo-Středozemního moře.

Martin Ondráček: To je další fantastickej důkaz, že historie se opakuje, protože prostě jako na tom samým místě, tohleto bylo v roce osmnáct set padesát pět, kdy, zakázala tahleta smlouva ruský flotile Černý moře, tak se prostě to znovu opakuje v roce dva tisíce dvacet čtyři. Ta flotila jako uteče z toho Sevastopolu a tak dále. Jako furt se bavíme vo, vo, vo tom klíčovým Černým moři, který stovky let je zcela zásadní pro geo-geopolitickej význam a pro rozvoj vojenskej rozvoj týhletý části světa.

Tomáš Kopečný: Jo no, je to tak. Ale já jsem teda ještě vlastně tam nezaznamenal tu první světovou válku a nechci bejt úplně jako history geek, jo, ale tak k tomu řeknu jenom jako dvě věty, jo. Když teda jako letíme takhle tou historií zpátky. a vrátíme se ještě k tý Krymský válce, protože tam je to důležitý z mnoha důvodů, třeba z hlediska mezinárodního humanitárního práva jsme se o tom učili, že to byl vlastně první moment, po kterým se začalo řešit, jak se, jak, jak vlastně by měly být dodržovány normy válečnýho práva na bojišti. Ale dovolte mi teda jenom jako říct, že i první světová válka byla velmi významná z hlediska Krymu a z hlediska ukrajinský státnosti a z hlediska krymských Tatarů, jo. Protože vlastně vy jste říkal na začátku, že, po bolševický revoluci, že tam udělal Lenin to opatření na, na tu ozdravovnu, což je pravda, ale ještě předtím se stačilo odehrát pár věcí jo, mezi tím říjnem slash listopadem devatenáct sedmnáct. za prvé, bolševici to tam jako hned nepřejeli, protože tam byla vytvořená lidová Krymská nebo Tatarská republika, myslím v lednu devatenáct set osmnáct. Následně to tam teda jako opravdu se snažili přejet bolševici. Ale zajímavý na tom bylo, že potom ukrajinský síly toho nově a krátce vytvořený ukrajinskýho státu s německejma generálama vytlačili ty bolševiky pryč z toho Krymu. A pak to tam vlastně až do konce první světový války bránili. A poslední místo, jestli si to dobře pamatuju. tip na knížku,

Tomáš Kopečný: teda na kulturní referenci pro, pro dnešní díl určitě Serhii Plouchy, Brány Evropy. To je histor-historická knížka o dějinách Ukrajiny. Tak jestli si to dobře pamatuju, tak právě na Krymu bylo poslední místo, kde se teda nejenom bránil ten německej generál, ale právě i jednotky, který vyhlašovaly nebo držely loyalty vůči tý Ukrajinský lidový republice předtím, než ji pohltili bolševici, jo. Takže i v tohleto je vlastně zajímavá role Krymu, že se tam vlastně opevnili, ale pak je samozřejmě dobyli v podstatě ve stejnou dobu, kdy, kdy už se jako rozpadla celá německá, eh- Císařská říše. No nic, tak to je jenom taková vsuvka, že i ta první světová je tam jako hodně zajímavá.

Martin Ondráček: Já jenom ještě skočím do tý Krymský války ze dvou důvodů, protože tehdy, když se oblíhal Sevastopol, tak to trvalo jedenáct měsíců a říká se, že to byla vůbec první moderní válka v dějinách. co se tímhletím myslí? Jak tomu mám rozumět?

Tomáš Kopečný: Tak co se tím myslí, jsou vlastně dvě věci, jestli si to dobře pamatuju ze školy. Em, zaprvé mezinárodní humanitární právo, tedy starobylý princip jus in bello spravedlnosti ve válce, protože teorie spravedlivé války hovoří o tom, kdy je spravedlivé vstoupit do války a potom také, jak se chovat ve válce. Jo a mezinárodní humanitární právo je opřeno právě o ty principy, co je všechno po-- ještě povoleno. Je například, jak se chovat ke zajatcům, jo, jak, jak i k-- vlastně umožnit přístup k lékařské péči, nechat třeba prostor pro lékařské pracovníky, aby působili na frontě, aby do nich nikdo nestřílel. A to vlastně vyrostlo ze zkušenosti Krymské války. A je to kvůli tomu, že ta Krymská válka byla první, kdy si v reálném čase relativně mohli v Paříži, Londýně a na dalších místech světa přečíst, co se tam vlastně děje. Protože to je první válka, kdy byl vlastně pomocí telegrafu reportován skoro každý den anebo každý týden. Předtím to vždycky bylo tak, že se někde, někde vá-- někde prostě válčilo mezi obrovskými armádami. Pak to někdo sepsal. Skutečně tuhle historii psali vítězové. Jo, prostě sepsal, co se dělo. Nikdo to nemohl rozporovat. Nebyly tam žádný detaily. Prostě tolik lidí padlo, tolik jsme zajali. Hotovo. A najednou máte válku, kde jsou ty reportéři, kteří posílají pravidelně zprávy nejenom o tom, kterej generál nějak byl úspěšnej v něčem, ale i o tom utrpení, o tom každodenním utrpení těch vojáků. O tom, že například tam, em, někdo, nějaká zdravotní sestra, si vydupala na těch vojenských veletelích možnost s-- udržovat čisté hygienické podmínky v těch stanech, kde se ti vojáci ošetřují, kde jim do-- umožnila a dopřála profesionální lékařskou péči.

Martin Ondráček: To byla Florence Nightingalová.

Tomáš Kopečný: Ano.

Martin Ondráček: Ano, to je Florence Nightingalová je vlastně zakladatelka moderního ošetřovatelství. A já jsem rád, že jste ji zmínil, protože tam to je strašně zajímavý tyhlety detaily, jo. Protože já jsem kdysi učil žurnalistiku na nějakejch školách a vždycky jsme o Krymský válce mluvili a já jsem vždycky říkal nebo všichni se shodujou na tom, že to byl v historii válečný žurnalistiky stejně velkej zlom, em, jako byl tehdy v devadesátejch letech, kdy se osvobozoval Kuvajt. Tak jestli jste jako už jako našeho ražení, jestli jste jako, jako ne starší, ale jako dospělejší osoby, tak si možná vzpomenete, jaký bylo obrovský překvapení, když Peter Arnett jako živě z Bagdádu, vlastně jako telefonoval do CNN a kdy tehdy americká armáda na tanky, vzala reportéry, který se živě hlásili. Oni s tím potom jako zjistili, že oni i ty nepřátele maj ty televize, takže to rychle jako omezili. Ale, ale to byl opravdu jako, jako to byly fakt jako velký zlomy. Jsem rád, že tady o tom mluvíme, ale já teda mám ambici ještě, ještě jít jako, jako hloubš, jo, a zeptat se na to,

Krymský chanát, Zlatá horda a starověké mýty

Martin Ondráček: kde se vůbec jako ty Tataři na tom Krymu vzali a proč si Rusko nárokuje jako Krym jako svůj, když dlouho před Ruskem i Ukrajinou byl ten Krym domovem tatarskýho státu, kterej se jmenoval Krymský chanát. A, a to je úplnej ten jako ten základ, jako když tam poprvé jako přišel někdo, kdo tam stvořil nějakou jako, jako strukturu a začal vybírat daně a začal tam vládnout, že jo. Co to bylo za zemi? Ten, ten, ten, ten krymskej chanát.

Tomáš Kopečný: No tak to byl pozůstatek Zlaté hordy, stejně jako Rusové koneckonců. Jo, prostě, em, de facto ty vládní struktury, který, se objevily potom, že jo, v tom moskevském knížectví, tak tam byly daný, ale ten systém vládnutí právě až po mongolský expanzi, jo. Krymskej chanát byl, byl to vlastně jako tatarský stát ano, ale byl to dědic Zlaté hordy, jo, a byl to spojenec Osmanské říše velmi přirozeně, protože je pojilo jak náboženství, tak taky jako čer-původ trošku. A, oni tam vlastně zůstali po tom, co se ta Zlatá horda provalila celou Evropou, no až do, do středovýchodní Evropy, tak na tom Krymu se prostě uchytili a i díky podpoře právě Osmanské říše, tak tam zůstali mnoho, mnoho staletí. Až do té chvíle, kdy, tedy vlastně Turecko sláblo a Rusko expandovalo a za Kateřiny Veliké v roce 1783, em, ho Kateřina Veliká anektovala, jo, a myslím si, že vznikl nějak v polovině patnáctýho století, ale prostě už tam, už tam víc jak tři sta let existoval, než, než teda si ho, tohleto území nárokovali, nárokovali Rusové.

Martin Ondráček: Já teď jako zas vytknu jednu věc před závorku. Neznamená to, že fušujeme do řemesla kolegu, kolegům Stehlíkovi a Gromanovi a že budem přepisovat dějiny prostě, a že si budem povídat teď jako zhusta s Tomášem o historii. chtěli jsme tenhleten exkurz vám udělat proto, abyste si uvědomili, že historie se stále opakuje. Abyste si uvědomili, co tohleto území, který je třetinový, jako je Česká republika, vůbec vlastně znamená, jo. Pojďme se vrátit nazpátek a

Tomáš Kopečný: No počkejte Martine, Martine, počkejte, vy se už chcete vracet nazpátek, ale ještě tady máme celou jednu kapitolu a nemusíme procházet všechny, všechna ta etnika, která obývali, obývala Krym už jako stovky let předtím.

Martin Ondráček: Já jsem to chtěl udělat kvůli vám, protože vy jste avizoval, že jste u moře. A zatímco venku se vaše přítelkyně nebo, nebo, nebo partnerka jako opéká a líže zmrzlinu, tak vy trávíte místo toho, abyste trávil čas s ní při své dvoudenní dovolené, protože Kopečný chtěl původně jet, pan Kopečný chtěl původně jet do hor a na dva dny si zalétěl k moři. To vám teda prozradím. A točí z dovolené. Tak-

Tomáš Kopečný: A to bylo kvůli tomu podcastu. Kdybysme měli nějakej pořad o, o nějakejch speciálních horských jednotkách, tak samozřejmě zůstanu na horách, jo, ale takhle jsem-

Martin Ondráček: Až budeme o nějaký divizi Edelweiss prostě, tak vás chci vidět minimálně v botanické zahradě, jak se skláníte nad nějakou modrou protěží. Ale dobře, je to vaše povídání.

Tomáš Kopečný: Co já bych pro ten podcast neudělal. No nejenom jsem chtěl říct, že mě vlastně na tom krymským příběhu a celkově na příběhu Černého moře vždycky fascinovala ta, ta mythologická linka starého Řecka. Jo, že, příběh o zlatém rounu se netýká třeba přímo Krymu, jo. Pokud se nemýlím, tak tam jde o východní břehy Černého moře, spíš někde Gruzie. Ale vemte si, že Jásón a Argonauti proplouvají právě tím Černým mořem, o kterém se tady bavíme. Héraklés, ten se dokonce dostal až na Krym, jo, dokonce tam zplodil syna prej s nějakou hadí ženou.

Martin Ondráček: Héraklés se dostal na Krym, jo?

Tomáš Kopečný: No jasně, Héraklés byl na Krymu.

Martin Ondráček: Já to budu tady odkazuju na svou učitelku jako literatury a dějepisu ze střední školy. Jak to, že jsem se to nedozvěděl? Jsem jako skandálně uražen. Ale povídejte.

Tomáš Kopečný: No tak jako myslím, že nebo rozhodně v tom, v té knize Ser-Sergeje Plochého, pak určitě i v knize Roberta Gravese, který jako dobře, někteří historici považují jeho interpretaci, starořeckých dějin a starořecké mytologie za příliš autoritativní, tedy že vlastně si, je si moc jistý v některých aspektech, ale za mě to je výborný, protože ten Graves vlastně dává dohromady všechny dostupný prameny, ke kterým se dostal v těch padesátých, šedesátých letech, nebo kdy psal ty knihy a snaží se z toho vyvodit nejenom, co je to ten mythologickej, někdy až pohádkovej příběh, ale vlastně jak to, jak to reflektovalo tehden-tehdejší mocenskou logiku. No a můžem-- Nebudu, nebudu tam zabíhat. Jenom chci říct, že i Krym, stejně jako celej černomořskej prostor, vlastně hrál významnou roli už před tisíci a tisíci lety, před dvěma a půl tisíci lety právě v řecký kultuře, protože to byla taková ta nejzazší výspa civilizace. Nejzazší výspa, kam se ty jejich lodě dostávaly a bylo to vždycky spojovaný s takovou představivostí něčeho divokého, něčeho neznámého, něčeho nebezpečného. A, a zároveň, jo, s tím byly právě spojený různý možná pomluvy, možná reálný praxe, že třeba to bylo místo, kde, kde obětovávali cizince. Aspoň to se ve starým Řecku říkalo, že na Krymu prostě, že tam je to drsný, protože tam se, tam jsou božstva, kterým se musí obětovat cizinci, zvlášť Řekové. No a, i vlastně i někte-některé z těch mýtů se odehrávají přímo na Krymském poloostrově, že už tehdy tam byly jako nějaké ostrůvky, vlastně civilizace řecké, když se tam jako snažili usídlit ti kolonisti, ale byly tam i další civilizace. Takže jenom jsem chtěl vlastně tohleto dodat předtím, než skončíme, protože historie Krymu, jak koneckonců ukazovala i archeologická naleziště, jo,

Tomáš Kopečný: předtím, než tam teda začala okupace v roce 2014, tak je mnohem širší, mnohem bohatší, mnohem hlubší než jenom po ten Krymský chanát, ke kterému jsme se dostali. Jakkoliv, řekněme, je to nějakej jako začátek toho moderního příběhu Krymského poloostrova, ale prostě že sahá tisíce let dozadu a můžeme se o něm přečíst, teď, teď si nepamatuju přesně, v jakém to bylo mýtu, ale třeba, no mýtus, můj dobrý kamarád z Evropské komise se jmenuje Orest, jo. A jeden z mýtů, který se podle mě odehrává na Krymu, je ten o Orestovi. No, takže jenom chci říct, že se můžeme o Krymu číst už u starých autorů řeckých tragédií. No dobře, už tím končím.

Martin Ondráček: Já jenom chci říct, že až jednou za sto, za sto let, pokud jako lidstvo já věřím, že jo, bude existovat a bude se někdo dívat zpátky na tenhle ten rok 2026.

Závěr: zůstane Krym ruský, nebo se vrátí Ukrajině?

Martin Ondráček: Já nevím, jak budou vypadat podcasty, ale až to někdo bude celý probírat, tak uvidí přesně to, co jsme viděli dneska my a o čem jsme si povídali. Rok 1855 nebo rok 1942. Bude to prostě normálně zahrnutý jako v tý vojenský historii. Mně to nedá, abych nepoložil tu nejtěžší otázku na závěr. hele, co myslíte, zůstane Krym ruský nebo se vrátí Ukrajině?

Tomáš Kopečný: Já si myslím, že zůstane ruský. Já si myslím, že ho dokážou vyhladovět, že ho dokážou úplně jako zničit. Ale myslím si, že Rusové právě z těch jako iracionálních, sentimentálních, emocionálních důvodů jsou schopni udělat prostě úplně cokoliv, aby si ho nechali.

Martin Ondráček: To asi jo. To já bych s váma asi souhlasil. Nicméně, nicméně vy jste jako namotivoval, doufám, že nejen mě k další pomoci Ukrajině právě tou historkou o tý hordilce z těch, z těch pomerančů.

Tomáš Kopečný: Já vím. Hm, ne tak jako takhle. Já si-- takhle. Ve mně se teď pere takovej jako opatrnej skeptik, analytik. Jsem nadšeným podporovatelem. a je pravda, že vojensky je Krym možný vyhladovět. Nechat ho vlastně vyschnout zevnitř právě tím, co dneska dělá ta kampaň. jediný, jako jediný, co si myslím je, že pokud prostě nebudou Rusové úplně na kolenou a pokud prostě Moskva nebude úplně na kolenou a pomalu jako žadonit o mír, takže, že se ho obtížně vzdají bez třeba použití-- a teď jako vlastně nechci zacházet do nějakýho pesimistickýho takhle scénáře na konci, ale já si myslím, že je možný určitě, že si dáme někdy pivko na, na tý pláži na Krymu. Ale zároveň si myslím, že i kdyby tam byl prostě poušť, takže ty Rusové ji budou prostě bránit a ničit, co to půjde.

Martin Ondráček: Já bych velmi rád, my jsme se o tom s panem Kopečným bavili už před lety, že nás, když to půjde dobře, čeká velkolepý mejdan někde na Krymu. Já jsem jich tam několik zažil. Jeden z těch mejdanů, abysme nekončili tak, tak pesimisticky, tak proběhl tak, že jsme tam někde v roce devadesát jedna nebo dev-- nebo devadesát dva potkali nějakou paní, která měla takovej vozík, z kterýho prodávala dětem zmrzlinu. My jsme koupili obsah toho vozíku za patnáct dolarů. Rozdali jsme to dětem v parku a požádali jsme ji o to, aby v místním obchodě nakoupila vodky a šampaňský. Ona celej den po tý Jaltě jezdila za náma s tím vozíkem a my jsme vždycky zatleskali. Vyndala, vyndala nachlazený skleničky, otevřela láhev, nalila toho bílýho medvěda a takhle já jsem strávil někdy v roce devadesát jedna nebo devadesát dva strašně hezkej jako den v tý Jaltě. Moc vám to přeju. Tomáši, já vás pozvu na takovejhle vozík plnej zmrzliny, až tam spolu pojedem.

Tomáš Kopečný: Já si myslím, že to vlastně jako je možný. Jo nech-nechci působit jako skepticky. Já bych si to hrozně přál a je to teoreticky možný, jo. Jenom tomu musíme dát ještě pár let. Jo, takhle končím takhle optimisticky, že vozík si dáme za pár let.

Martin Ondráček: Za pár let vozík. Možná vylosujeme někoho z vás, kdo se na nás díváte a pojedete s náma, abyste si taky trochu užili ukrajinskej Krym. To bylo dneska všechno, přátelé. To byl podcast Komu zvoní hrana. Já posílám velké díky k moři, Tomáši Kopečnému, který se teď jde opékat někam na pláž, předpokládám.

Tomáš Kopečný: Ano, jdu. Prostě jdu si užívat na rozdíl od současných okupantů Krymu pláž, kde vám pořád nepřiplou-- nepřiplouvají námořní miny a ukrajinské drony. Takže to je luxus, který si na rozdíl od okupantů můžeme dopřát.

Martin Ondráček: Ano, a vy ostatní, mějte se krásně a za tejden se sly-slyšíme zas. Díky, ahoj, mějte se fanfárově. Kome, díky.

Tomáš Kopečný: Mějte se.