Zázračné obrácení Andreje Babiše a stažení vojsk z Německa

‍Martin Ondráček: První květnový týden přinesl dvě události, které spolu na první pohled nesouvisejí, ale ukazují možná stejný mechanismus. Donald Trump oznámil plánované stažení pěti tisíc amerických vojáků z Německa a skoro jistě to znamená i konec plánu nasadit Tomahawky a hypersonické střely v Evropě. Berlín to pochopitelně vnímá jako trest za kritiku kancléře Merze, kterou pronesl směrem k Donaldu Trumpovi za to, jakým způsobem vede válku s Íránem. A podíváme se taky do Prahy, protože tam probíhá až mýtická otočka Andreje Babiše. Zázračná otočka od „nesplníme požadovaná dvě procenta“ k „výdaje na obranu navýšíme ještě letos“. Jsem Martin Ondráček. Vy se díváte a posloucháte podcast Komu zvoní hrana? A budem si o tom povídat s Tomášem Kopečným. Dobrý den, Tomáši.

Tomáš Kopečný: Dobrý den, vítám vás.

Martin Ondráček: Žádný člověk není ostrov sám pro sebe. Každý je kusem pevniny, části kontinentu. A proto se nikdy neptej, komu zvoní hrana. Zvoní tobě. Než se dostaneme k tomu, co Donald Trump říká a co to bude znamenat, tak potřebujeme rozumět tomu, na co vlastně sahá. Americká vojenská přítomnost v Německu, to je uspořádání, které je staré osmdesát let. Nabízí se úvaha, že tam Američani prostě zůstali po konci druhé světové války. Je to tak?

Tomáš Kopečný: Ano, ale zůstali tam kvůli studené válce. Na konci druhé světové války tam bylo nějakých 1,6 milionu Američanů. Pak byla plánovaná velká demobilizace, ke které nedošlo právě kvůli slavnému Churchillovu projevu o rozdělení Evropy železnou oponou. Začalo být zjevnější, že sovětská vojenská přítomnost v Evropě znamená pokus o mocenský násun ruských vojáků co nejdále a o ovládnutí Evropy jako celku, který de facto vyvrcholil pražským únorovým komunistickým pučem. Po něm se studená válka rozhořela naplno. Samozřejmě v tom hrála roli i korejská válka. Ale to, co zajistilo setrvání velkého množství amerických vojáků v Evropě – na konci padesátých let to bylo i s rodinami přes půl milionu Američanů v západním Německu – byla právě sovětská hrozba. Blokáda Berlína, stavba Berlínské zdi. Tam byly velmi napjaté scénáře, které počítaly s tím, že zkrátka Německo bude tím okamžitým prvním bojištěm. A proto tam byly statisíce amerických vojáků, aby bránili Evropu před sovětskou invazí.

Martin Ondráček: Jenom v západním Německu v osmdesátých letech bylo 250 tisíc vojáků. Pak padla Berlínská zeď, komunistické režimy se velmi rychle rozdrolily a člověk by si řekl: „Fajn, všechno je v pohodě, tak teď se asi seberou a půjdou.“ Ale oni neodešli.

Tomáš Kopečný: Neodešli. Až do těch osmdesátých let to byla primárně základna proti té sovětské nebo ruské hrozbě. Německo bylo zemí, kde byly rozmístěné právě jaderné zbraně, aby bylo odstrašení vůči Moskvě uvěřitelné. Ale kromě toho všeho se Německo stalo spíš takovým mozkem pro veškeré americké operace nejen v Evropě, ale především na Blízkém východě a v Africe. Pokud je jakákoliv operace v Mali, v Iráku, v Jemenu nebo Somálsku, tak to se řídí z Německa.

Martin Ondráček: To je velmi zajímavé. Člověk by si řekl, že ti američtí vojáci jsou jen v nějakých pevnostech, ale on je to spíš nervový uzel, přes který Američani dělají ty operace. Dneska jich je tam zhruba 36 tisíc. Co tam dělají kromě toho, že řídí operace?

Tomáš Kopečný: Zároveň plní úkoly, které souvisí primárně s Evropou. Je tam tuším pět leteckých a deset pozemních základen. A kromě těch 36 tisíc vojáků v uniformě je tam dalších zhruba 10 tisíc civilních zaměstnanců Pentagonu. Ti všichni plní úkoly pro AFRICOM (velitelství pro africké operace) a EUCOM (velitelství pro operace v Evropě). Mimo jiné zajišťují právě ten protiraketový deštník nad Evropou. Ten hlavní štít je umístěn právě v Německu a týká se celé Evropy. A na tom tam pracují desítky tisíc lidí.

Martin Ondráček: V médiích se neustále mluví o základně Ramstein. Známe formát Ramstein, kde se scházejí evropští státníci a odkud se distribuuje vojenská pomoc Ukrajině. Ramstein je hlavní americký letecký uzel, ale je to taky základna pro velkou vojenskou diplomacii, že?

Tomáš Kopečný: Jednoznačně. Její primární účel je skutečně v té logistice, a to už od dob studené války. V momentě, kdy se v amerických kruzích začalo neformálně řešit, jestli není načase posunout se blíže k hrozbám, spekulovalo se i o východnějším umístění. Třeba v Česku, Polsku nebo Rumunsku. Muselo by to být ale natolik logisticky a politicky stabilní, aby to nahradilo roli Ramsteinu. To je pro celosvětové operace americké armády naprosto klíčové bezpečné zázemí. To, že se tam v dubnu 2022 sešli zástupci ministrů obrany po výzvě Lloyda Austina, byla historická okolnost, která Ramstein předurčila k vysoké diplomacii. Přestože se část agendy přesunula do Bruselu – i jako ústupek agresivní rétorice republikánů, kteří viní Evropu z černého pasažérství –, je to pořád hlavní uzel amerických operací.

Martin Ondráček: Prvního května Donald Trump řekl, že chce stáhnout 5 tisíc vojáků během šesti až dvanácti měsíců. O dva dny později začal mluvit o tom, že to číslo bude mnohem vyšší. Vidíte toto prohlášení reálně jako trest pro Německo a kancléře Merze za slova o Hormuzu, nebo jsme spíše svědky praktických kroků, které zapadají do toho, jak Trump nově vidí pozici USA v Evropě?

Tomáš Kopečný: Boris Pistorius i Friedrich Merz k tomu uvedli, že je to něco dlouho plánovaného. Jde o něco, co Donald Trump prostě dlouhodobě chce. Snažil se o to už během svého prvního mandátu. Chce, aby Evropa nesla větší část odpovědnosti na svých bedrech. Stažení 5 tisíc vojáků je zhruba 14 procent celkových počtů. V rámci rotace je to pro Německo vykrytelné větším zapojením Bundeswehru. Samo o sobě to obranyschopnost Evropy zásadně neohrozí.

Martin Ondráček: K tomu se ale přidává další informace. Nahlas se mluví o tom, že se v Německu neobjeví americké Tomahawky. Nebude tam plánovaná jednotka a nebude posílena protiraketová obrana Evropy. To už je vážnější, ne?

Tomáš Kopečný: Tady pro Evropu začíná skutečný problém. Žádný evropský stát nemá schopnosti v oblasti pozemních raket středního doletu. Máme sice britské a francouzské Storm Shadow, ale ty se odpalují ze vzduchu. Pozemní platformy jsou v paletě obranných schopností nezastupitelné. Na Američany v tomto spoléháme od 50. let. Měly to být právě Tomahawky, které mají dolet zhruba 1800 až 2500 kilometrů. Vyrábí se jich ale žalostně málo.

Martin Ondráček: Číslo, které jsem našel, říká, že Američani vystříleli během íránské války už 1000 Tomahawků. A navíc už varují zbrojní partnery, že budou na objednané zbraně čekat déle. Zde americké kroky opravdu mohou ohrozit obranyschopnost našeho kontinentu.

Tomáš Kopečný: Dodám, že Donald Trump pozastavil prodej asi 400 Tomahawků Německu za necelou miliardu eur, o které žádal ministr obrany Pistorius. Vezměte si ty řády. Americká produkční kapacita je dnes něco mezi 70 až 80 kusy ročně. Slibují to navýšit snad na 150. A teď jich vystříleli tisíc během pár dní konfliktu. Pokud dnes jakýkoliv premiér nebo kancléř řekne, že jich chce 400, zařadí se do strašně dlouhé fronty. Neberu to tedy nutně jako primární naschvál ze strany USA, i když politicky to jako naschvál samozřejmě působí. Je to spíše strukturální problém. Američané to Evropě říkali dlouho: jste bohatí, řešte si bezpečnost sami.

Martin Ondráček: To nezní moc optimisticky. Představa, že by někdo takovou střelu vyvinul a začal vyrábět v Evropě, je běh na spoustu let.

Tomáš Kopečný: Jistě. Ale je dobré si uvědomit, že velmoci plánují na desítky let dopředu. Pokud se do toho jako Evropa pustíme teď, tak střízlivým a velmi optimistickým odhadem nám bude trvat 10 až 15 let, než budeme mít vlastní řešení ve výrobní fázi. A to je o politické vůli. Němci dnes říkají, že klidně dají na obranu 5 % HDP. A s takovou ekonomickou silou v zádech je těch 10 až 15 let realizovatelných. Koukněte se na Ukrajince – dokážou trefit vojenské základny a rafinérie 1500 kilometrů hluboko na ruském území svými vlastními prostředky. My v Evropě to zkrátka budeme muset vyvinout také. Možná, že Trumpovi jednou postavíme sochu za to, že Evropu konečně donutil postarat se sama o sebe.

Martin Ondráček: Je zábavné sledovat, jak tlačí Donald Trump, a jak to dělá naopak šéf NATO Mark Rutte. Dělá to jinak – schůzky, snídaně, selfíčka. Ale když se podíváme na Andreje Babiše, jeho nedávná otočka o 180 stupňů je fascinující. Od toho, že nesplníme dvě procenta, přešel k tomu, že to doručí a Alena Schillerová ať někde sežene 20 miliard. Mark Rutte na něj evidentně našel klíč.

Tomáš Kopečný: Mark Rutte je jedním z nejvýznamnějších diplomatů a státníků Evropy posledních desetiletí. Byl do čela NATO zvolen právě proto, že dokáže komunikovat v podstatě s kýmkoliv a tak, aby to mělo význam. A to i s Donaldem Trumpem. Rutte určitě umí jednat i s Andrejem Babišem. Nevím, co přesně mu řekl, ale znaje ho, pozitivně mu vysvětlil výhody, jaké to má, když je Česko platným členem Aliance, na kterého se ostatní mohou spolehnout. A vysvětlil to jistě i po té ekonomické stránce.

Martin Ondráček: Mám k tomu účetnictví ale dotaz. Jak to, že NATO u nás ve zprávě za rok 2025 odhadovalo splnění výdajů ve výši 2,01 % HDP, a teď Babiš říká, že to nesplníme?

Tomáš Kopečný: Ve zprávě NATO je u toho čísla písmeno „E“ jako estimate, tedy odhad. Státy dopředu hlásí, co plánují. Potom si to NATO verifikuje a prochází účty. Pokud někdo dává peníze na výstavbu dálnice, NATO z toho uzná třeba jen ten most, který je postavený tak, aby po něm mohlo projet 15 tanků za deset minut a nespadl. Proto se ty finální počty vždycky upravují.

Martin Ondráček: Často se objevuje argument, že armáda vlastně ty peníze ani neumí utratit. Kde se tohle vzalo?

Tomáš Kopečný: Setkávám se s tím argumentem léta a jsem z toho nešťastný. Armáda ví naprosto přesně, co chce. Problémem je, že na konci každého roku zbydou nějaké nespotřebované výdaje z těch stovek miliard. Naplánujete investici, a nepodaří se uzavřít smlouvu, protože to napadne konkurence, chybí nějaký posudek, nebo to zastaví ÚOHS. Někdy do toho vstoupí politika z alibismu nebo i policie kvůli hysterii z korupce. Opatrnictví a paralýza stály českou modernizaci moře času.

Martin Ondráček: Pomůže tomu teď Jakub Landovský, bývalý velvyslanec při NATO, kterého Babiš jmenoval vládním zmocněncem pro dvě procenta?

Tomáš Kopečný: Rozhodně. Je důležité, jak se tam Landovský zapasuje, ale ukazuje to Babišovu serióznost to téma řešit. Landovský má z pozice zmocněnce silnější mandát to koordinovat napříč resorty, včetně ministerstva financí.

Martin Ondráček: Babiš najednou sype z rukávu nápady, jako že postavíme novou supermoderní nemocnici v Letňanech nebo železniční tunely do Německa a započítáme to do obranných výdajů. Je to vůbec možné?

Tomáš Kopečný: Je to krok dobrým směrem. Znamená to, že vláda pochopila, že naše role v Alianci je „Host Nation Support“ – podpora hostitelského národa. Musíme umět vojáky i techniku z bodu A do bodu B přepravit co nejrychleji, a k tomu potřebujeme kapacity a infrastrukturu, dálnice, železnice i ty nemocnice. Dokud je v Evropě mír, budou sloužit civilnímu obyvatelstvu. A jestli ta supernemocnice v Letňanech bude vojenská? Vojenská nemocnice ve Střešovicích má u nás dlouhodobě ten nejlepší zvuk.

Martin Ondráček: A nehrozí nám tresty od Donalda Trumpa za neplnění závazků? Politico psalo, že Trump má neformální černý seznam zemí.

Tomáš Kopečný: Hrozí. V NATO to nikdo nevnímá jako nějakou domácí politickou soutěž o to, jestli plnil Fiala nebo Babiš. Zajímá je jednoznačně výsledek státu za daný rok pod jednou vlajkou. S administrativou Donalda Trumpa je všechno velmi úzce propojené. Špatná spolupráce v obraně může omezit naše investiční a byznysové zájmy. Babišův instinkt teď zapracoval dobře, když po stížnostech USA na neposkytnutí pomoci v Hormuzském průlivu okamžitě vystoupil s tím, že tam klidně nasadíme naše radary a pomůžeme. Přineslo nám to plusové body, ale na konci dne půjde jen o to, jestli své závazky kvantitativně i kvalitativně reálně plníme.

Martin Ondráček: Uvidíme, jak to dopadne. Tomáši, děkuji vám, že jste přišel. Uvidíme se zase příští týden.

Tomáš Kopečný: Budu se těšit. Mějte se.