NATO bez USA? Aby se Donald Trump nedivil.
Martin Ondráček: Už přes padesát dní vedou Spojené státy na Blízkém východě největší válku od invaze do Iráku v roce 2003. Během prvních dvanácti hodin operace Epic Fury provedly USA a Izrael téměř devět set úderů. Zabili íránského nejvyššího vůdce, většinu šéfů revolučních gard. Írán odpověděl stovkami balistických raket. Hormuzský průliv je zavřený, ropa vyletěla nad sto dolarů za barel. Donald Trump slibuje, že Írán vrátí do doby kamenné. A právě v této horké fázi se začala rozpadat transatlantická soudržnost. Spojené státy očekávaly od evropských spojenců logistickou pomoc, ale dostaly zavřený vzdušný prostor a odepřené přelety. Trump na to reagoval slovy, že Evropu už nepotřebuje a hrozí odchodem z NATO. Odcházející šéf Aliance Mark Rutte tyto obavy mírní, ale Evropa si už potichu staví pojistku v podobě takzvaného „evropského NATO“. K tomu se přidává iniciativa francouzského jaderného odstrašení, ke které se překvapivě přihlásil i Andrej Babiš. Jsem Martin Ondráček a vítám vás ze studia Dárku pro Putina.
Tomáš Kopečný: Já jsem Tomáš Kopečný a vítám vás z Prahy.
Martin Ondráček: Mark Rutte říká, že USA z NATO neodejdou. Ale co by se vlastně stalo, kdyby opravdu odešly? Můžou to vůbec udělat?
Tomáš Kopečný: Udělat to mohou, jakkoliv by ta legislativní procedura zabrala ohromné množství času. V současnosti navíc platí zákon, který vyžaduje k vystoupení z Aliance souhlas velké většiny Sněmovny i Senátu. Ten zákon mimochodem loni v prosinci předkládal Marco Rubio. Technicky a legislativně je to tedy extrémně náročné. To ale neznamená, že Spojené státy budou platným spojencem. Aliance a její článek 5 stojí na principu dobrovolnosti. Pokud americká politická reprezentace řekne, že nám na pomoc nepřijde, protože prostě nechce, nikdo s tím nic neudělá.
Martin Ondráček: Spojené státy tvoří šedesát procent obranných výdajů NATO. Kdybychom tento podíl škrtli, co je tou nejzásadnější schopností, kterou evropská část NATO neumí nahradit? O co bychom vlastně přišli?
Tomáš Kopečný: Je to hned několik klíčových schopností, které má Evropa sotva na deseti či patnácti procentech oproti USA. Zaprvé jde o satelity pro zpravodajské a průzkumné informace. Ty potřebujete v řádu sekund, nejen pro armádu, ale i pro policii a záchranáře při případných útocích do hloubi vlastního území. Evropa má zhruba čtvrtinu satelitů co USA a jejich schopnosti jsou slabší. Zadruhé je to strategická přeprava – obří cargo letouny, kterými dokážete v řádu dnů přesunout tanky a houfnice například do Pobaltí. Dále jsou to letecké tankery pro doplňování paliva ve vzduchu. A v neposlední řadě balistické střely a rakety dlouhého doletu. V těch Evropa obrovsky zaostává. Odhaduji, že Ukrajina bude mít do dvou let víc balistických střel než celá Evropa dohromady.
Martin Ondráček: Podle odhadů by náhrada těchto amerických schopností stála Evropu 226 až 340 miliard dolarů v přímých kapitálových nákladech a přes bilion dolarů na životní cyklus. Je to v současném ekonomickém kontextu evropského šetření vůbec reálné?
Tomáš Kopečný: Je to velmi reálné. Představuje to zhruba jedno procento HDP evropských zemí. Jde čistě o politické rozhodnutí, kam tyto vygenerované peníze směřovat. Pro kontext: americký obranný rozpočet se blíží k 1,4 bilionu dolarů ročně. My se tu bavíme o investici 250 miliard pro celou Evropu. Další příklad – nedávno česká armáda hrdě oznámila, že do roku 2028 nakoupí tři tisíce dronů. Pro běžného člověka to zní jako velké číslo. Realita je ale taková, že Ukrajina loni spotřebovala čtyři a půl milionu dronů a Rusko asi sedm milionů. Naše tři tisíce by na frontě vydržely zhruba na jedno odpoledne. Na konci dne bude záležet na těch nejbohatších státech – Německu, Polsku, Skandinávii a Francii –, zda toto jedno procento HDP navíc do obrany investují.
Martin Ondráček: Mluví se o takzvaném evropském NATO. Mohla by z toho vzniknout reálná obranná organizace, nebo je to spíš iluze, která Putina neodstraší?
Tomáš Kopečný: Kdykoliv někdo přišel s myšlenkou čistě „evropské armády“, byl to buď užitečný idiot, nebo snílek. Budovat evropskou armádu bez struktur NATO je ta největší hloupost, protože právě ta desítky let budovaná infrastruktura, společné plánovací procesy a velitelství jsou tím nejcennějším, co evropské armády mají. Evropské NATO ale dává obrovský smysl. Znamená to, že NATO bude víc a víc akceschopné za méně amerických a více evropských peněz. Budou tam evropští vojáci a evropské strategické schopnosti, ale stále to bude fungovat na půdorysu Aliance s centrálou v belgickém Monsu.
Martin Ondráček: Klíčovou roli v tom hraje Německo. Friedrich Merz změnil názor a začal evropské NATO podporovat. Hraje v tom roli to, co říká Donald Trump nebo J.D. Vance?
Tomáš Kopečný: Zcela jistě. Pro Německo to představuje obrovský mentální a kulturní zlom. Po druhé světové válce generace Němců vyrůstaly v přesvědčení, že bezpečnost v Evropě může garantovat jedině americká patronace a dohled. Evropská řešení bezpečnosti pro ně v minulosti znamenala dvě světové války. A teď, po sedmdesáti letech, kdy se omlouvali za své vojenské ambice, najednou musí přijmout fakt, že bezpečnost Evropy dost možná bude ležet na jejich bedrech. Prvním obrovským šokem pro ně bylo stát se největším podporovatelem Ukrajiny. Druhým je uvědomění si, že americký deštník tu nemusí být věčně.
Martin Ondráček: Nemáte dojem, že je NATO v Evropě trochu dvourychlostní? Že ho táhnou velké státy jako Polsko, Německo či Francie, a menší země se jen vezou?
Tomáš Kopečný: Nemyslím si to. Z hlediska velkých rozpočtů to bude samozřejmě vždy o velkých státech. Ale i menší země mají schopnosti, které jsou pro NATO extrémně cenné. Například čeští chemici nebo náš radioelektronický boj a pasivní sledovací systémy představují absolutní špičku. Nikdy bych neřekl, že menší státy Aliance jsou tam jen jako přísedící. Každý doplňuje ten celek něčím unikátním.
Martin Ondráček: Pojďme se na to podívat z pohledu Donalda Trumpa. Má reálný důvod být na evropské spojence v NATO naštvaný za to, že mu v hypotetické blízkovýchodní válce nechtějí poskytnout podporu?
Tomáš Kopečný: Určitě má. To, co Trump formuluje velmi hrubě, má reálný základ. Když v roce 2011 začal Kaddáfí v Libyi masakrovat opozici, Američané – jmenovitě prezident Obama – okamžitě podpořili francouzské a britské stíhačky, i když do toho konfliktu původně vůbec nechtěli. Přitáhli své strategické zásoby a tankovací letouny a neptali se. Když má teď problém Amerika, Evropané jim odmítají i minimální logistické kroky, jako je možnost přistání stíhaček na svých základnách. V případě italské premiérky Meloniové do toho navíc vstoupil papež, který konflikt odsoudil, a italská vláda si zkrátka nemůže dovolit jít politicky proti němu. Nicméně odepření takových podpůrných kroků by zkrátka mezi spojenci nemělo být normou.
Martin Ondráček: Vraťme se domů. Andrej Babiš nedávno ve svém videu oznámil, že chce Česko zapojit do Macronovy iniciativy jaderného odstrašení. Přitom ještě nedávno zástupci jeho hnutí říkali, že se nemáme kam připojovat. Je to politický kalkul reagující na návštěvu šéfa NATO v Praze? A co by to reálně znamenalo?
Tomáš Kopečný: Je to jednoznačně politická reakce na návštěvu Jense Stoltenberga. Chce ukázat, že je státník a že máme co nabídnout. Prakticky by to ale pro Česko znamenalo naprosté minimum a už vůbec ne umístění jaderných zbraní u nás nebo na našich stíhačkách F-35. Iniciativa vychází z dlouhodobé francouzské touhy po vůdčí roli v Evropě. Emmanuel Macron říká: my jaderné zbraně máme a nabízíme vám svůj deštník, pokud si ho postavíme bez Američanů. Pro Česko by to v praxi znamenalo, že by naše radary a systémy monitorovaly vzdušný prostor, ale tyto informace by nešly do amerického velení, nýbrž by byly podřízeny francouzskému generálovi.
Martin Ondráček: Takže žádné jaderné bomby pod křídly našich letadel se nekonají?
Tomáš Kopečný: Ne, to nedává žádný smysl. Naše F-35 k tomu ani nejsou certifikované a Francouzi by své jaderné zbraně věšeli výhradně na své stroje Rafale. Takže česká společnost může zůstat klidná.
Martin Ondráček: Tomáši, moc děkuji za dnešní rozhovor a těším se brzy na viděnou.
Tomáš Kopečný: I já děkuji, mějte se.
