Dluhy, lži a hádky. Jaro 26 na Ukrajině. Jak je to doopravdy?

Martin Ondráček: Vítejte u dalšího dílu podcastu Komu zvoní hrana. Možná jste si všimli, že se za poslední měsíc o válce na Ukrajině najednou mluví trochu jinak, než jsme byli zvyklí. Nezmizely zbraně ani frontová linie, ale mnohem víc se začalo mluvit o penězích, zákulisních nabídkách a hádkách uvnitř samotného Západu. Americký senátor Marco Rubio veřejně označil výrok Volodymyra Zelenského za lež, evropští lídři se na G7 pouštějí do ostrých sporů s Washingtonem a Ukrajině podle dostupných informací vystačí peníze jen zhruba do léta. Do toho běží ruská jarní ofenzíva, rekordní válka dronů i útoky na ruské rafinérie. Dnešní díl jsme nazvali „Dluhy, lži a hádky: Jaro '26 na Ukrajině“. Zkusíme zjistit, jestli jsme svědky začátku konce téhle války, nebo jen začátku nové, ještě dražší fáze. Jsem Martin Ondráček a vítám vás ze studia Dárku pro Putina.

Tomáš Kopečný: Já jsem Tomáš Kopečný a vítám vás z Manhattanu v New Yorku.

Martin Ondráček: Než začneme, malá technická vsuvka: pokud se nás chcete na cokoliv zeptat, napište nám na YouTube do komentářů. V příštích čtrnácti dnech uděláme speciál, kde na ně budeme odpovídat, a deset nejlepších autorů od nás dostane tričko s logem podcastu. Tomáši, začneme u momentu, který vzbudil největší emoce. Volodymyr Zelenskyj opakovaně říká, že Spojené státy podmiňují budoucí bezpečnostní záruky tím, že se Ukrajina úplně stáhne z území Donbasu. Marco Rubio to otevřeně označil za lež. Vypadá to jako klasická hádka, ale ve skutečnosti jde o to, jak si Západ a USA představují konec války. Proč je území Donbasu tak důležité?

Tomáš Kopečný: Zbytek Donbasu, který ještě není pod kontrolou Ruska, je území o rozloze zhruba dva tisíce kilometrů čtverečních. Topograficky jde o poslední silně fortifikované, vesnicemi a městy prošpikované a hornatější území před řekou Dněpr. Pokud by se ho Rusko zmocnilo, mohlo by se dále pohybovat mnohem jednodušeji přes roviny až k milionovým městům, jako je Dnipro, Záporoží nebo Kyjev. Dále je to důležité z ekonomického hlediska. Donbas byl historicky nejbohatší průmyslový a těžební region celé Ukrajiny. Rusko tamní doly okamžitě využívá a vojensky se v nich dá dobře zakopat a schovat. V neposlední řadě je to obrovský symbol, kterým Putin legitimizoval agresi už v roce 2014 i v roce 2022.

Martin Ondráček: Náš oblíbený ukrajinský ministr obrany Fedorov nedávno řekl, že dobytí Donbasu by pro Rusko znamenalo roky bojů a ztráty 28 až 35 tisíc vojáků měsíčně. Reakce senátora Rubia, který Zelenského slova označil za lež, mě překvapila. Zelenský to přece opakuje už rok a Američané ten požadavek v podstatě jen tlumočí od Rusů. Proč na něj Rubio najednou tak ostře vystartoval?

Tomáš Kopečný: Myslím, že to souvisí s Íránem. Spojené státy jsou pod mnohem větším tlakem, protože vidí, že íránskou operaci se jim nepodaří jednoduše ukončit. Je v tom i určitá únava americké diplomacie a snaha nastavit diskurz jinak. Vidíme, že Ukrajina uzavírá jeden zbrojní pakt se zeměmi Zálivu za druhým – s Katarem, Emiráty či Saúdskou Arábií. To je pro Američany extrémně citlivé, protože po desítky let byl Blízký východ jejich exkluzivní zónou pro dodávky zbraní výměnou za levnou ropu. A najednou tyto státy vnímají Ukrajinu jako silného partnera a dodavatele špičkových dronů. Amerika se dostává do rohu. Rubio se proto snaží jasně vzkázat: my nejsme účastníky této války, jsme prostředníci a tlumočíme ruské požadavky. Zelenský zřejmě vynesl důvěrné informace z jednání za zavřenými dveřmi, aby zvýšil tlak, a Amerika se proti tomu ohradila.

Martin Ondráček: Donald Trump není jediný, kdo zpochybňuje schopnosti Ukrajiny. Ředitel německého zbrojařského koncernu Rheinmetall nedávno prohlásil, že ukrajinské protidronové zbraně postrádají inovaci, vyrábějí je prý ukrajinské hospodyňky a jde spíše o „hraní si s legem“. Později sice vzal zpátečku, ale cítíte za tím strach velkého evropského zbrojního byznysu?

Tomáš Kopečný: Jednoznačně. Dlouhodobě z první řady pozoruji, jak ohrožujícím způsobem se ukrajinští technologové a zbrojaři profilují vůči tradičním evropským koncernům. Velké zbrojovky typu Rheinmetall, které dříve dokonce zvažovaly prodej zbrojní divize a přechod na automotive, se dnes bojí, že by mohly přijít o zakázky v době historicky nejvyšších zbrojních výdajů v Evropě. Mají obavy, že vlády nakonec dají přednost levnější a praxí prověřené ukrajinské technologii před tou jejich. Proto se snaží ukrajinské inovace veřejně zlehčovat.

Martin Ondráček: Občas nám diplomatické kroky připadají neuvěřitelné. Před pár dny Írán zničil na americké základně v Saúdské Arábii drahý letoun AWACS E-3 Sentry za 700 milionů dolarů. Ukrajinské služby následně oznámily, že Írán dostal těsně před útokem satelitní snímky od Ruska. Rusko tedy předává špionážní data největšímu nepříteli USA a s Američany to zdánlivě ani nehne. Je to normální?

Tomáš Kopečný: Je to naprosto přirozený projev prosazování vlastních zájmů. Američané dělají to samé v opačném gardu – předávají satelitní informace Ukrajincům, díky čemuž ti mohou přesně zasahovat ruské rafinérie. Jakkoliv to zní drsně, Rusko a Spojené státy nejsou přátelé. Zveřejňování těchto informací ukrajinskou stranou může být sice trochu riskantní, ale velmoci si zkrátka škodí, kde mohou.

Martin Ondráček: Na jednání G7 se do sebe ostře pustili Marco Rubio a šéfka evropské diplomacie Kaja Kallasová. Vyčetla mu, že americká administrativa je u moci přes rok a Rusko se nikam nepohnulo. Rubio jí vzkázal, ať to tedy Evropa převezme, jestli to umí lépe. O čem tento spor skutečně je?

Tomáš Kopečný: Je to o napjatých emocích a nepochopení. Kaja Kallasová má styl komunikace, který na americkou administrativu působí spíše jako aktivismus. Oproti tomu nový šéf NATO Mark Rutte mluví s Donaldem Trumpem tónem, který funguje – mluví jeho jazykem. Obsahově říkají Kallasová i Rutte to samé, jde ale o diplomatickou nuanci a chemii. Když Evropané na Američany tlačí stylem „vy nám něco dlužíte, už něco dělejte“, Američané pod tlakem přirozeně vyštěknou zpět.

Martin Ondráček: Další věcí je Trumpův výrok o dvourychlostním NATO, podle kterého by státy, které neplní výdaje na obranu, mohly spadnout do jakési druhé kategorie s jiným systémem obrany. Je to reálná hrozba?

Tomáš Kopečný: Bral bych to velmi vážně. Formálně to NATO samozřejmě nikdy neschválí a takto to nefunguje. Ale NATO je postaveno na politické vůli a důvěře. Neexistuje automatický mechanismus, že by armády vyrazily na pomoc samy od sebe – vždy o tom rozhodují politici. A pokud USA jako nejsilnější člen prohlásí, že někoho nebudou bránit, může k neformální kategorizaci a omezení pomoci skutečně dojít.

Martin Ondráček: Ukrajina podle odhadů vystačí s financemi jen do června. V Bruselu je blokována půjčka a Kyjev zvažuje tisk peněz. Jak dlouho má Ukrajina finance na vedení války?

Tomáš Kopečný: Státy, stejně jako firmy, nekrachují na dluh, ale na nedostatek hotovosti (cash flow). Ukrajinský stát nezkrachuje jen proto, že Viktor Orbán zablokuje evropskou půjčku. Budou muset zavést úsporná opatření a bude to nepříjemné, ale státní aparát a armáda se nerozpadnou. Půjčku od EU nakonec získají, legislativní i exekutivní nástroje na obejití maďarského veta existují. Větším problémem je chybějící dlouhodobé plánování. Bez jistoty financování na dva až tři roky dopředu nemohou ukrajinské zbrojovky investovat do rozvoje a navyšování kapacit. A to mimochodem platí i pro českou muniční iniciativu, která nyní potřebuje chytit druhý dech.

Martin Ondráček: Na frontě to vypadá, že Rusko spustilo jarní ofenzívu, i když to nikdo oficiálně neoznámil. Množství ruských útoků roste – viděli jsme den, kdy Rusko vypustilo 948 dronů a raket, z nichž Ukrajinci 95,5 % sestřelili. Současně Ukrajina tvrdě zasahuje ruské rafinérie. Dá se tato situace nazvat ofenzívou?

Tomáš Kopečný: Ano, dá. Nicméně na samotné frontové linii se toho příliš nemění. Rusové se pokusili o průlom mechanizovanými jednotkami obalenými přídavným pancéřováním a takzvanými ježky, ale byli rozprášeni. Udělali to přesně v době, na kterou se spojenci i Ukrajinci dlouho připravovali. To, co nyní definuje válku, je rostoucí schopnost obou stran zasahovat hluboko v týlu nepřítele. Ukrajinci ničí rafinérie a pokud to vydrží dělat další měsíce, Rusko to ekonomicky velmi silně pocítí. Rusové naopak vedou dlouhodobý teror vůči ukrajinské energetické infrastruktuře a civilním cílům, jako byl nedávný úder na historický kostel ve Lvově během dne. Snaží se tím zastrašit ukrajinskou společnost, protože se jim nedaří prolomit frontu. Ale ukrajinská společnost je natolik zatvrzelá, že ruský teror v tomto ohledu nefunguje.

Martin Ondráček: Tomáši, moc děkuji za dnešní povídání. Velmi mě to obohatilo. Pozdravujte v New Yorku a šťastný let domů.

Tomáš Kopečný: Díky, hezký den. Užijte si Velikonoce.

Martin Ondráček: Na shledanou všem.