Hroutí se Putinova africká říše? Mali byl jen začátek.

Martin Ondráček: Před týdnem se v Mali odehrála událost, které si v Evropě všiml málokdo. Koordinovaný útok dvou rebelských skupin donutil ruské žoldnéře, aby ve spěchu opustili severomalijský Kidal, což je geograficky velmi významné město. Rusové tam nechali zbraně, sestřelený vrtulník a velmi podstatnou otázku: co Rusové vlastně v Africe dělají? Jak se tam dostali a proč by nás to mělo zajímat? Jsem Martin Ondráček a vítám Tomáše Kopečného u dalšího dílu našeho podcastu Komu zvoní hrana. Tomáši, dobrý den.

Tomáš Kopečný: Dobrý den, také vás vítám.

Martin Ondráček: Tomáši, Afrika je vaše profesní láska. Byl jste tam třicetkrát, studoval jste ji, psal o ní. Slíbili jsme si, že o ní uděláme několik letních speciálů, protože ruský vliv na tomto kontinentu se v Evropě strašně podceňuje. Pojďme začít situací v Mali. Co se tam vlastně stalo ve vztahu k Rusům?

Tomáš Kopečný: Rusové zkrátka byli vykopáni z pozic, které před dvěma lety slavně dobývali spolu s malijskou vládou – jednou z mála velmi proruských exekutiv v subsaharské Africe. To, co teď pozorujeme na ruském ústupu z Kidalu a Gao, připomíná to, co se stalo Francouzům před čtrnácti lety. Může to znamenat začátek konce úspěšného ruského příběhu v africkém Sahelu.

Martin Ondráček: Mali bylo francouzskou kolonií. Odkazujete se na události staré patnáct let. Co přesně se tam tehdy stalo?

Tomáš Kopečný: V lednu 2011 tam propuklo velké tuarežské povstání. I tehdy to byly rebelující skupiny, které vykopaly Francouze – sekulární tribální vůdci a islamisté spojili síly, aby odstranili to, co považovali za primární nebezpečí. O dva roky později tam přiletěli Francouzi s operací Serval, což byla posléze unijní mise, které se účastnili i čeští vojáci.

Martin Ondráček: Ta mise trvala devět let a asi se nedá považovat úplně za úspěšnou. Evropské armády odešly a na scénu přišli Rusové. Jak se tam vlastně dostali?

Tomáš Kopečný: Byla to z nouze ctnost. Ctnostného na jejich působení ale není vůbec nic, protože zhruba sedmdesát procent jejich angažmá, co se týče obětí, tkví ve vraždění civilistů a vyvražďování celých vesnic. Často to dělají kvůli záboru dolů na uran, zlato nebo jiné minerály. Je to pro ně úspěšný ekonomický projekt, který jim navíc umožňuje obcházet sankce. Nelegálně vytěžené minerály se pašují přes východoafrické přístavy do Dubaje, kde se legitimizují a prodávají dál na světový trh. Malijci zkrátka devět let viděli, že Evropané nejsou schopni potlačit islamistickou hrozbu. A tak sáhli po nabídce Ruska, které slíbilo, že tam pošle flexibilní týmy a nepřátele vojensky porazí.

Martin Ondráček: Tehdy to byli wagnerovci, soukromí žoldáci. Dnešní malijský establishment si je prostě najal jako byznys.

Tomáš Kopečný: Ano, stálo to zhruba deset milionů dolarů měsíčně, což je částka, na kterou má i tak chudý stát jako Mali. Úplně stejně to funguje ve Středoafrické republice. Rusové nejdřív ochrání toho, kdo si je najme. Plukovník Goita v Mali se najednou nemusel bát, že by neuspěl, protože kolem sebe měl stovky hrdlořezů s bojovými zkušenostmi ze Sýrie. Kromě hotovosti dostávali Rusové i lukrativní koncese na těžbu. Získali tam například zlatý důl s odhadovanou hodnotou těžby jedné miliardy dolarů.

Martin Ondráček: Dnes už to nejsou wagnerovci, ale takzvaný Africa Corps, který spadá pod ruské ministerstvo obrany. Je v tom nějaký znatelný rozdíl?

Tomáš Kopečný: Jediný rozdíl je z hlediska cash flow, protože rozpočet je teď přímo podřízený ministerstvu obrany. Ruské ministerstvo ale pochopitelně nemá vlastní firmu, která by provozovala důl. Dělá to pro ně spřátelená společnost, která z toho financuje nákupy zbraní pro operace – ať už pro africkou scénu, nebo pro tu ukrajinskou. Rusů je v Mali zhruba dva a půl tisíce. Stále jsou to ale v podstatě žoldáci s platem kolem deseti tisíc dolarů měsíčně, kteří nemají žádný morální kompas a plní úkoly přesně tak, jak je potřeba.

Martin Ondráček: Byli tam relativně úspěšní. Co se změnilo, že teď utíkají?

Tomáš Kopečný: Rusové nabídli lehké, rychlé a morálkou nezatížené řešení. Francouzi a Evropa obecně v regionu zklamali, protože jsme těm vládám často odmítali poslat zbraně. Říkali jsme jim, ať zemi stabilizují, ale vojensky jsme je nepodpořili naplno. Rusové přišli a řekli: „My vám ty zbraně i lidi dáme. Francouzi vás tu jen okupují, my vás ochráníme.“ Ruské řešení ale nemá hluboké kořeny. Místní obyvatelé vidí, že Rusové neochrání celou zemi, ale jen vrchních deset lidí v prezidentském paláci, a do toho páchají masakry na civilistech. Ta frustrace se hromadí, a jak se říká – tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne. Teď je rebelové z Kidalu a Gao zkrátka začali vyhánět.

Martin Ondráček: Ruská přítomnost ale není jen vojenská. Probíhají tam obrovské informační operace. Narazil jsem nedávno na populárního afrického rappera, který rapoval o tom, že Putin je nejlepší politik na světě. Vnímá to Evropa jako velké nebezpečí?

Tomáš Kopečný: Měl bych říct, že ano, ale obávám se, že tomu Evropa zkrátka nevěnuje dostatečnou pozornost. Ruský vliv je tam velmi významný. Rusové se naučili používat extrémně levné a efektivní nástroje sociálních sítí a trollích farem. Rozdmýchávají protifrancouzský a protikoloniální sentiment. Nejdou na to složitě. Zaplatí například moderátora v nějakém malém lokálním rádiu v Pobřeží slonoviny, dají mu tisíc dolarů měsíčně a on od rána do večera vysílá, jak je Rusko skvělé a jak se snaží Afriku bránit před koloniální opresí. Nikomu tam necpou, že na Ukrajině jsou nacisté, tomu by nikdo nerozuměl. Jdou na to přes emoce a funguje jim to.

Martin Ondráček: Výsledkem je, že ačkoliv Evropa sype do Afriky miliardy na rozvojovou pomoc, klesá náš reálný vliv i obchod. Afrika přitom zjevně neřeší, že Rusko napadlo Ukrajinu, což vidíme i na tom, jak africké státy hlasují v OSN nebo v Mezinárodním olympijském výboru.

Tomáš Kopečný: Ano, pro Afričany je OSN klíčová platforma. Nemají své funkční NATO ani EU. A co se týče Ukrajiny – africké státy sice ruskou agresi nikdy neglorifikují, ale vnímají to jejich optikou. Ukrajinu vnímají podobně jako sebe – jako někoho kolonizovaného. Rusko jim ale pomáhá ekonomicky a diplomaticky, takže se nechtějí stavět proti němu. Co se obchodu týče, Rusko toho Africe moc nenabízí, ale trh absolutně zaplavila Čína. Dnes má naprostá většina afrických států za svého hlavního obchodního partnera právě Peking.

Martin Ondráček: Blížíme se k tomu hlavnímu. Vy mi už tři roky říkáte, že pokud Evropa nic neudělá, je pro ni Afrika ztracená. Proč by nás to mělo u nás v Česku vlastně zajímat?

Tomáš Kopečný: Rozdělil bych to do čtyř bodů. Za prvé: migrace. Třetina všech uprchlíků, kteří se loni dostali do Evropy, šla jen přes Libyi. Většina utečenců chce zůstat doma, ale kvůli ruským žoldákům a válkám utíkají. Pokud nechceme statisícové vlny, musíme tu oblast stabilizovat. Za druhé: stabilizace těchto zemí a podpora demokracie tam není finančně tak náročná. Za třetí: ekonomika. Je to obrovský trh pro naše traktory, zemědělské stroje, ale i pro IT, solární energetiku a vesmírné technologie. České firmy už tam ostatně velmi úspěšně působí, například ve Rwandě.

Martin Ondráček: A ten čtvrtý důvod?

Tomáš Kopečný: Velmocenské ambice. Nechali jsme tam obrovské vakuum. Pokud tam nebudeme my, budou tam Rusové. A my víme, že Rusko si z afrických nerostných surovin financuje svůj státní rozpočet a svou agresi na Ukrajině. Kdybychom Africe nabídli férové partnerství my a pomohli jim s technologickým rozvojem a těžbou, Rusko by takový prostor nikdy nedostalo. Vyklidit tohle pole je z naší strany obrovská chyba.

Martin Ondráček: Tenhle díl jsme zakončili čtyřmi důvody, proč by nás Afrika měla zajímat. Slibujeme, že se v letních speciálech k tomuto kontinentu budoucnosti ještě vrátíme. Tomáši, moc vám děkuji za rozhovor a mějte se hezky.

Tomáš Kopečný: Hezký den, snad zvoní hrana Rusům v Africe. Na shledanou.

‍