Hoří rafinérie, tečou nervy, co povolil Trump a kolik raket zastaví Putina
Žádný člověk není ostrov sám pro sebe. Každý je kusem pevniny, částí kontinentu. A proto se nikdy neptej, komu zvoní hrana. Zvoní tobě. Slavnými verši Johna Donnea odstartoval Martin Ondráček nový podcast, který si neklade malé cíle: podívat se do budoucnosti. V prvním speciálu se s bývalým vládním zmocněncem pro Ukrajinu Tomášem Kopečným ponořili do roku 2025. Výsledkem je mrazivá, ale i nadějeplná predikce sedmi zlomových událostí, které nás čekají – od hořících ruských rafinerií přes nevyzpytatelného Donalda Trumpa až po technologickou revoluci na nebi.
Tomáš Kopečný opustil státní správu, ale z oboru neodešel. Jak sám říká, nyní „radí dobré věci dobrým lidem“ a propojuje soukromý kapitál s obranným průmyslem. Ačkoliv je vázán mlčenlivostí u utajovaných skutečností, jeho analýza nabízí unikátní vhled do zákulisí války, diplomacie i technologií.
Proč začaly ruské rafinerie hořet až teď?
Martin Ondráček: Prvním zlomovým bodem roku 2025 je systematická decimace ruských rafinerií. Ukrajina provedla přes 180 útoků a vyřadila z provozu desítky procent kapacit. Tomáši, jak si vysvětlujete, že tento masivní úder přišel až v průběhu roku 2025, když technologie existovaly dříve?
Tomáš Kopečný: O tom, jak zasahovat nejen „šípy“ letící na Ukrajinu, ale přímo „lučištníka“ – tedy ruské zdroje – jsem se s Ukrajinci bavil už koncem roku 2022. Technicky na to měli kapacity už v roce 2024. Že se tak dlouho nic nedělo, si vysvětluji vlivem minulé americké administrativy, konkrétně Joea Bidena a jeho bezpečnostního poradce Sullivana. Jejich doktrína zněla: hlavně Rusko nevyděsit, aby nemělo pocit, že může prohrát a že ho to bude příliš bolet.
To se změnilo. Jsem přesvědčen, že úspěchy ukrajinských zásahů jsou přímo úměrné navigačním informacím, které začaly proudit ze strany USA poté, co se Donald Trump naštval na Putina na summitu na Aljašce. Bez přesné navigace a schopnosti obelstít ruskou protivzdušnou obranu by to nebylo možné.
Je to jen „okopávání kotníků“, nebo to má strategický dopad?
Je to okopávání, které když děláte dostatečně dlouho, ten kotník nakonec zlomíte. Rusko nic jiného než suroviny s přidanou hodnotou nevyváží. Sankce, které jsme zavedli na začátku války, sice vypadaly hezky na papíře, ale makroekonomicky Rusko nepoložily. Útoky na rafinerie jsou jediné skutečné sankce, které fungují. Pokud Ukrajina udrží tempo a vyřadí třeba 60 % kapacit, za tři roky to bude mít na ruskou ekonomiku devastující vliv.
Mír podle Trumpa
Martin Ondráček: Donald Trump je pro diplomaty noční můrou. Jeho názory se mění ze dne na den – v pondělí je obloha modrá, v úterý fialová. Jak v takovém prostředí může Evropa fungovat?
Tomáš Kopečný: Během jeho prvního funkčního období se všichni smáli jeho formě a primitivnímu vyjadřování. Ve druhém období všem úsměv zmrzl, když nastoupil s razancí vůči spojencům. Ale diplomacie je o pragmatismu. Pokud Trump tvrdí, že obloha je fialová, a vy potřebujete prosadit zájmy své země, musíte udělat vše pro to, aby měl pocit, že tu fialovou oblohu vidíte s ním.
Evropští lídři se to učí. Spojené státy potřebujete, ať jste kdekoli, a pokud válčíte s Ruskem, potřebujete je dvojnásob. Trump není africký diktátor, kterého můžete ignorovat.
Rusko se snaží mírová jednání sabotovat, třeba lží o ukrajinském útoku na Putinovo sídlo. Má to šanci na úspěch?
Je to ze strany Ruska školácké a primitivní. Potřebují to hodit na Ukrajinu, aby se mírový proces zadrhl, protože mají pocit, že vojensky vyhrávají. Jenže Američané mají díky satelitům dokonalý přehled. Vědí, že tam nic neletělo. Nebezpečnější než tyto lži je ekonomická motivace lidí kolem Trumpa – pokud ucítí miliardové kontrakty na poválečné obnově, mohou tlačit na mír, který bude pro Ukrajinu nevýhodný, jen aby si naplnili kapsy.
Donbas a zrada: Přes co nejede vlak
Martin Ondráček: V rámci mírových plánů se často skloňuje území. Je reálné, že by Ukrajina dobrovolně přenechala Donbas Rusku výměnou za klid zbraní?
Tomáš Kopečný: Jestli mě na Ukrajině něco fascinuje, tak to, že přes všechno jezdí vlaky a jezdí včas. Stejně tak fascinující je odolnost ukrajinského národa. Ale odevzdání Donbasu? To by byla pro každého ukrajinského lídra politická, a možná i fyzická sebevražda.
Politicky by Zelenskyj skončil. Vojensky by tím Rusku daroval strategickou výhodu a čas na přezbrojení, což by nepřineslo mír, ale brzký pád Kyjeva. A pak je tu lidský rozměr. Ukrajinská společnost je po letech války zocelená a v mnoha ohledech radikalizovaná. Zradu by neodpustili. Ti lidé by si to s tím, kdo by takový ústupek podepsal, vyřídili velmi rychle a osobně.
Operace Pavučina
Martin Ondráček: Jedním z nejděsivějších momentů roku 2025 byla „Operace Pavučina“. Ukrajinci propašovali malé FPV drony v nákladních autech hluboko do ruského týlu a zničili strategické bombardéry. Celý svět zůstal zírat. Překvapilo vás to?
Tomáš Kopečný: Způsob provedení mě překvapí vždycky – ať už to byl Kerčský most, nebo tohle. Ale cíl ne. Rusové stáhli letadla mimo dosah běžných raket, takže Ukrajinci museli přijít blíž. Co je na tom nejvíce znervózňující pro Rusko, je fakt, že desítky ukrajinských agentů se dokážou volně pohybovat po jejich území a dostat se až k těm nejcennějším cílům.
Martin Ondráček: Mně z toho běhá mráz po zádech i z jiného důvodu. Když se to stalo tam, může se to stát kdekoliv. Představa, že někdo zaparkuje dodávku u plotu strategického cíle v Evropě a vypustí hejno dronů, je noční můra pro každou ochranku.
Tomáš Kopečný: Stoprocentní bezpečnost je iluze. Jedinou obranou je prevence – zpravodajská činnost (HUMINT). Musíte vědět, o čem si ti lidé píší, s kým se scházejí, a chytit je dřív, než tu dodávku zaparkují. To je důvod, proč se Ukrajině daří eliminovat ruské sabotáže mnohem lépe než Rusům ty ukrajinské. Všimněte si, kolik ukrajinských generálů zemřelo v Kyjevě rukou ruských tajných služeb? Nula. A podívejte se, kolik ruských pohlavárů vyletělo do povětří v Moskvě nebo na vlastním dvorku. Ta karma funguje fascinujícím způsobem.
Přežije muniční iniciativa i změnu vlády?
Martin Ondráček: V Česku sledujeme politické tanečky kolem podpory Ukrajiny. Andrej Babiš dříve muniční iniciativu kritizoval, teď rétoriku mírní. Co bude dál? Přežije česká pomoc?
Tomáš Kopečný: Můj tip je, že ano. Žádný premiér není ostrov. Česko je ekonomicky závislé na Evropské unii, naším největším obchodním partnerem je Německo – a právě Německo je největším donorem této iniciativy.
Politika se dělá jinak před kamerami a jinak, když se vypnou. České firmy z toho mají obrovský byznys, stát získává desítky miliard na daních. I nová vláda bude muset svou předvolební rétoriku srazit s realitou ekonomických zájmů. Realita toho, že nikdo není ostrov, nás dříve či později všechny dožene.
Šípková Růženka s mořskou nemocí
Martin Ondráček: Probouzí se konečně Evropa z letargie? Vidíme reálný posun v obranyschopnosti?
Tomáš Kopečný: Evropa se probudila, ale je to probuzení Šípkové Růženky, která zjistila, že její zámek nejenže obrostl trním, ale navíc pluje na rozbouřeném moři a ona má mořskou nemoc.
Peníze do obrany už tečou, ale problém je produkční kapacita. Musíme se vrátit k tomu, co udělalo Evropu velmocí v 19. století – k průmyslové revoluci. Musíme začít vyrábět ne v kusech, ale v kvantech. Klíčem je dostat do zbrojního průmyslu privátní kapitál. Banky už se tomu otevírají, ale stále chybí odvaha a vedení pro nové hráče, kteří by do tohoto sektoru vstoupili.
Recept na Šáhedy a definice vítězství
Martin Ondráček: Rusko posílá na Ukrajinu tisíce levných íránských dronů Šáhed. Ukrajina na ně letos nasadila „stíhače Šáhedů“. Je tohle cesta ven z té asymetrie?
Tomáš Kopečný: Válka, pokud trvá déle než pár týdnů, je vždy o ekonomice. Nemůžete sestřelovat dron za 30 tisíc dolarů raketou za dva miliony. To je cesta k bankrotu. Ukrajina musela vyvinout levné řešení – drony, které Šáhedy fyzicky likvidují. Není to o jedné zázračné zbrani, ale o neustálém souboji algoritmů. Rusové své drony vylepšují, Ukrajinci vylepšují obranu. Je to spirála.
Martin Ondráček: Kdo je tedy vítězem v roce 2025? Umělá inteligence nám řekla, že situace je patová.
Tomáš Kopečný: Vojensky je to pat. Ale války nevyhrávají armády, které vyhrají jen bitvy. Války vyhrávají společnosti. Je to o vůli a ekonomické výdrži. Ukrajina se dostala do stavu mysli, že to zvládne i bez Ameriky, pokud bude muset.
Martin Ondráček: Čekáme na nějaký „game changer“?
Tomáš Kopečný: Zázračná zbraň neexistuje. Naděje pro Ukrajinu tkví v tom, co známe jako „masarykovskou drobnou práci“. Nečekat na zázrak, ale vyrobit si takový arzenál – třeba sto tisíc dalekonosných raket – že to bude pro Rusko představovat dostatečnou hrozbu (deterrence), aby dalo pokoj. Žádný papír s bezpečnostními zárukami Ukrajinu neochrání. Jedinou skutečnou zárukou jsou plné sklady zbraní, které dosáhnou na ruské území.
---
Martin Ondráček, 55 let, bývalý mediální manažer, až do 24.2. 2022 pacifista, spoluzakladatel projektu Dárek pro Putina, zvědavý člověk.
Tomáš Kopečný, 36 let, filozof a doktor prevence genocid, Sindibád námořník, nositel ukrajinských řádů, spoluzakladatel české muniční iniciativy, nadšený člověk.
