Po Iránu se USA připravují na další válku. Bude proti Číně.

Martin Ondráček: Každý, kdo sleduje situaci v USA přes titulky v médiích a sociální sítě, které komentují poslední výroky Donalda Trumpa – včetně toho nejnovějšího, kdy si stěžuje na spojence v NATO, že mu nechtějí pomoci se situací v Hormuzském průlivu – může mít oprávněný pocit, že ta země jde ode zdi ke zdi. Nenechte se ale mýlit, v Americe se děje něco velmi podstatného. U nás se o tom moc nemluví, ale americký zbrojní průmysl šlápl na plyn. Může za to logicky válka na Ukrajině, válka s Íránem určitě tu rychlost ještě zvýší, ale také současná politická reprezentace.

Ještě před pár lety se americká armáda bavila o diverzitě, klimatu a mírových misích. Dnes má ministerstvo obrany druhé jméno Ministerstvo války a ministr Pete Hegseth říká, že jediným úkolem armády je být připravena zabíjet a vyhrávat. Za tímhle posunem nejsou jen velká slova. Během pár let se z amerického zbrojního průmyslu stala mašina na munici, rakety a lodě v objemech, které jsme na Západě neviděli od druhé světové války. Někdo dokonce mluví o válečné ekonomice bez mobilizace obyvatelstva. V dnešním díle se podíváme, jak se mění americký pohled na války a bezpečnost, kdo na tom vydělává a jestli na tom můžeme vydělat i my. Jmenuji se Martin Ondráček a vítám vás ze studia Dárku pro Putina.

Tomáš Kopečný: Já jsem Tomáš Kopečný a vítám vás ze salonku v Curychu ve Švýcarsku, kam jsem přiletěl přes noc z Washingtonu. Jsem trošku zmuchlanej, moje tričko taky, ale těším se na to.

Martin Ondráček: Žádný člověk není ostrov sám pro sebe... Zvoní tobě. Ještě než se dostaneme k Lockheedu, Boeingu a rekordním ziskům, pojďme pochopit, jak se změnila americká představa toho, k čemu má armáda vůbec sloužit. Tím klíčovým hráčem je Pete Hegseth. Říká se tomu Hegsethova revoluce. Kdo to vlastně je a jak velkou moc v rámci amerického obranného establishmentu má?

Tomáš Kopečný: Pete Hegseth je „ministr války“. To je to, co si dal za cedulku na svoji kancelář, když Donald Trump řekl, že by americká moc ve světě měla být asertivnější. Jakkoliv Pentagon zůstává formálně ministerstvem obrany, Hegseth skutečně reprezentuje posun v myšlení a rétorice. Je to veterán, který bojoval v Iráku a nasál tam zkušenosti z bojových operací. Viděl, co funguje a co je naopak komplikováno příliš velkou byrokracií a papalášstvím. Jestli něco pro současnou administrativu platí, je to boj proti tradičnímu establishmentu. To platí pro politiku, ale i pro armádu a obranný průmysl. Hegsethova revoluce symbolizuje omezení vlivu staré generality a tradičního vojensko-průmyslového komplexu, tedy té „velké pětky“ jako Raytheon, Lockheed Martin nebo Boeing. Nechce, aby tu dál fungoval monopol, a aby si tyto firmy myslely, že si mohou diktovat podmínky jen proto, že nemají konkurenci. Navzdory řečem o problémech mezi Amerikou a Evropou nikdy nebyl lepší čas pro průnik evropského obranného průmyslu do USA než právě teď. A toho využívají i české firmy.

Martin Ondráček: Dobrý příklad této změny přístupu je z února, kdy Hegseth zadal všem složkám Pentagonu, aby škrtly osm procent v plánech na rok 2026. Těchto 50 miliard dolarů jde uvnitř americké armády na úplně jiné priority. Někdo opravdu otáčí kormidlem. Jaké jsou ty nové priority?

Tomáš Kopečný: Jsou to nové technologie a rychlé startupové firmy. V armádě budujete schopnosti a k tomu potřebujete buď nové vybavení, nebo vnitřní rekonfiguraci systému. Peníze se teď přesouvají z nejsložitějších zbraňových systémů od největších firem, na které se čeká deset let. Jak vidíme na Ukrajině, je naprosto frustrující slyšet, že další F-35 nebo rakety do Patriotů dorazí až za sedm let. S takovými horizonty nikdo, kdo myslí obranyschopnost vážně, nemůže počítat. Důraz se teď klade na rychlost a okamžité dodávky. Pokud to tradiční obři nezvládnou dodávat rychleji, kontrakty dostane někdo jiný. Proto i české firmy vyhrávají kontrakty na výstavbu výrobních kapacit přímo v Americe.

Martin Ondráček: Celkový obranný rozpočet USA ale stále roste, dostávají se k 970 miliardám dolarů, což je nepředstavitelná částka, které se může přiblížit snad jen Čína. Kdybyste měl zjednodušeně popsat rozdíl mezi tím, na co se americká armáda připravovala před deseti lety, a na co se připravuje dnes – kde je ta největší změna?

Tomáš Kopečný: Po druhé světové válce se americká armáda vždy připravovala na schopnost vést dvě velké operace simultánně – třeba Afghánistán a Irák. USA mají po světě zhruba 170 základen a jako jediná velmoc mají schopnost globálního zásahu kdekoliv, přičemž klíčovou složkou je námořnictvo s letadlovými loděmi. Zásadní změnou ale je, že už se nesoustředí na dvě války kdekoliv, ale mají jednoho primárního rivala: Čínu. Dnes berou všichni seriózně její cíl stát se do roku 2049 globálním hegemonem. Američané chtějí její expanzi omezit držením linií kolem Tchaj-wanu a řetězců ostrovů v Pacifiku.

Martin Ondráček: Jestli je tedy Čína cíl číslo jedna, Ukrajina a Rusko jsou v hierarchii hluboko pod tím. To hodně vysvětluje jejich diplomacii směrem k těmto zemím.

Tomáš Kopečný: Válka Ruska vůči Ukrajině je pro USA jeden z mnoha regionálních konfliktů. Berou ho vážně, ale není to pro ně existenciální hrozba. Mají zkrátka seznam problémů. S Íránem existují vojenské plány na zásah už od roku 1983. Takhle oni vnímají svět. Ostřelují tradiční nepřátele, kteří jsou spojenci Ruska a Číny, aby tyto mocnosti oslabovali. Cíl číslo jedna je ale Čína. Proto stahují jednotky a systémy THAAD z Evropy nebo Koreje. Ne proto, že by nás měli méně rádi, ale protože vidí, že Čína technologicky utíká strašně rychle dopředu. Její ekonomika roste a masivně investuje do výzkumu, od umělé inteligence přes automotive po robotiku. Zatímco z USA pošle malý startup na Ukrajinu dva humanoidní roboty a učí se, Čína už má stovky plně funkčních humanoidů, kteří dělají salta.

Martin Ondráček: Pojďme se podívat na konkrétní šroubky a továrny ve Spojených státech. Před rokem 2022 se tam vyráběly jen desítky tisíc 155mm granátů ročně. To přece nemohlo stačit ani na cvičení?

Tomáš Kopečný: Když si to srovnáte s českou muniční iniciativou, v rámci které jsme byli schopni sehnat téměř dva miliony kusů, uvědomíte si ten propastný rozdíl. Před velkou invazí se armády stále připravovaly spíše na flexibilní expediční operace proti teroristům. Trvalo dlouho, než si uvědomily, že může přijít velký konflikt proti technologicky vyspělému protivníkovi. Teď americká produkce směřuje k milionu granátů ročně. Velkým problémem byl ale dodavatelský řetězec. Pro výrobu munice potřebujete nitrocelulózu a ta se ještě nedávno vyráběla hlavně ve Vietnamu a v Číně. Amerika si teď musí celý tento řetězec přesunout k sobě a vybudovat domácí kapacity.

Martin Ondráček: Mluvili jsme o "hloupé" munici. Ale co válka s Íránem? Tam se naopak masivně spotřebovávají drahé zbraně a rakety za miliony dolarů.

Tomáš Kopečný: To je hlavní rozdíl. Amerika má sklady plné drahých obranných i útočných systémů, ale ty stačí jen na pár týdnů intenzivní operace. Ve Washingtonu už pochopili, že se musí učit od Ukrajinců. Pokud protivníka neporazíte během dvou týdnů, je ekonomicky neudržitelné pokračovat v používání těch nejdražších zbraní. Opotřebovávací válku nemůžete vést s předraženými systémy od monopolních dodavatelů. Američané se musí přizpůsobit na levnou a dlouhodobě udržitelnou válku. Vědí, že přesně tak to bude dělat Čína.

Martin Ondráček: Ono navýšit výrobu složitých raketometů HIMARS, kterých se vyrábělo třeba jen sto ročně, je běh na dlouhou trať...

Tomáš Kopečný: Přesně tak. Když na vás létají levné projektily, nesmíte je chtít sestřelovat dražšími efektory. To ale v tradičním americkém myšlení nebylo zakotvené. Dnes se ale ten systém mění. V texaském Austinu, ze kterého se stalo nové Silicon Valley, stojí fronty startupistů s novými obrannými technologiemi. Propojují se tam s investory z venture kapitálu a budují nová řešení. Už i velcí hráči jako Lockheed Martin si uvědomují svou těžkopádnost a zakládají vlastní venture capital fondy. Hlavní revoluce spočívá v pochopení, že musíte být malí, agilní, flexibilní a dodávat hned.

Martin Ondráček: Takže Hegsethova revoluce znamená rozdrobit dominanci té „velké pětky“ zbrojních gigantů, kteří doteď získávali třetinu všech kontraktů Pentagonu?

Tomáš Kopečný: Ano, a daří se jim to. Zatímco Evropa řeší, jak omezit přísun amerických technologií a budovat si vlastní průmysl, Amerika se naopak nikdy víc neotevřela spojeneckým inovacím. Vidíme to na českých firmách. Czechoslovak Group tam realizuje obrovské akvizice a reálně začíná budovat fabriky na velkorážovou munici. PBS Group zase na Floridě rozjíždí plnohodnotnou výrobu motorů v mnohem větších číslech než v Evropě. Americká armáda tam tyto spojenecké firmy chce. To je nová story amerického obranného průmyslu.

Martin Ondráček: Jsem rád, že i Česká republika si na této „zlaté éře“ amerického zbrojního průmyslu něco vydělá. Mohli bychom se bavit ještě o modernizaci jaderné triády a ponorkách, ale vám už letí letadlo. Tomáši, šťastný let a díky za rozhovor.

Tomáš Kopečný: Děkuji, těším se příště. Na shledanou!