Kybernetické ruce nejí ovesnou kaši – SPECIÁL s Olgou Rudnieva z Superhumans

Tomáš Kopečný: Žádný člověk není ostrov sám pro sebe. Každý je kusem pevniny, části kontinentu. A proto se nikdy neptej, komu zvoní hrana. Zvoní tobě. Dobré ráno, zdravím vás z centra Prahy a dnes je tady se mnou náš speciální host, Olga Rudnieva z organizace Superhumans. Olga přijela ze Lvova, ale vlastně cestuje mezi Vídní a Varšavou, protože po celé Evropě šíří jméno organizace, kterou by měli znát všichni i v Česku. A o ní si budeme dneska povídat. Olgo, vítejte, vítejte v Praze.

Olga Rudnieva: Děkuji, že jste mě pozvali.

Tomáš Kopečný: Přijela jste včera, ale už jste toho stihla opravdu hodně. Měla jste schůzky v parlamentu, v Senátu, v Poslanecké sněmovně. Měla jste schůzku s viceprezidentem Konfederace průmyslu a podle toho, co jsem slyšel, jsou všichni nadšení. Přijela jste se silným poselstvím. Jak zní?

Olga Rudnieva: V podstatě chceme, aby si svět pamatoval, že válka na Ukrajině stále trvá. Ukrajinci stále stojí, stále bojují. Chápeme, že je to už čtvrtý rok války a lidé jsou unavení. Věci se jen zhoršují a lidé se chtějí vrátit ke svému normálnímu životu. Ale my Ukrajinci chceme říct, že jsme světu dokázali, že tuhle válku můžeme vyhrát. Už čtyři roky stojíme proti největší armádě na světě. Jenže bez vnější podpory tuhle válku vyhrát nemůžeme. Potřebujeme podporu a chceme lidem říct: „Prosím, pokračujte v podpoře Ukrajiny. Zajímejte se o to, co se na Ukrajině děje. Podporujte ji všemi možnými způsoby, sdílejte správné narativy, a to pomůže Ukrajině vyhrát co nejdříve.“

Tomáš Kopečný: A máte ty nejlepší nástroje k tomu, abyste lidi inspirovala ke změně myšlení. Protože Ukrajina stále stojí v boji proti ruské agresi a mnoho Ukrajinců stojí doslova i díky vám. Díky práci, kterou děláte, protože k vám přicházejí lidé z fronty nebo zranění s amputacemi a vy jim nevracíte jen život, ale vracíte je zpátky k normálnosti. Tak jak to celé se Superhumans začalo? Řekl bych, že Superhumans je jeden z nejvíc inspirativních příběhů o tom, jak rychle se na Ukrajině dějí změny od začátku plnohodnotné invaze. Poprvé jsem Superhumans navštívil v březnu 2023. Chodil jsem v bahně a byl tam malý kontejner, kde jste mě přivítali, a vedle malé staveniště. O dva měsíce později už nebylo bahno. Byla tam cesta, silnice, stála tam budova a fungovala. A tři roky poté, nebo vlastně ani ne tři, je kolem toho obrovský nemocniční komplex. Jak se tohle stalo?

Olga Rudnieva: Asi z potřeby. Ne proto, že jsme chtěli, ale protože jsme věděli, že musíme. V dubnu 2022 jsme si uvědomili, že musíme něco udělat. Lidé budou přicházet o končetiny, budou mít poranění obličeje a ukrajinský zdravotnický systém na to není připravený. Upřímně, žádný zdravotnický systém není připravený na válku na vlastním území, protože žádný není postavený na válku na vlastním území. Takže jsme to tak nějak předvídali. Zavolal mi kamarád Andrej Nazar a řekl: „Pojďme postavit protetické centrum.“ Nikdy předtím jsem nemocnice nestavěla, tak jsem si otevřela YouTube, pustila si patnáctiminutovou přednášku o protézách a byla jsem expert připravená postavit nemocnici. Začínali jsme jako tým pěti lidí v dubnu 2022 a o tři roky později máme dvě centra v Dnipru a ve Lvově. Celkem je to třináct tisíc metrů čtverečních. Stavíme třetí v Oděse. Dosud jsme propustili tři tisíce pacientů. Naši pacienti pracují, někteří se vracejí na frontu, někteří zakládají podniky, mají děti. A dnes je nás v týmu pět set šestnáct. Je to opravdu velmi rychlý rozvoj ve všech směrech, ale ne proto, že bychom to strategicky plánovali. Spíš proto, že jsme věděli, že jsme potřeba a všechno, co děláme, je ve vysoké poptávce. Myslím, že práce katalyzuje procesy. Věci, které by jinak trvaly deset let, strategicky plánovat, přemýšlet nad nimi a možná nikdy nezačít, prostě během války uděláte, protože není žádné zítra.

Tomáš Kopečný: Rostete strašně rychle, ale organicky, krok za krokem. A nejde jen o počet lidí, že? I o oblasti, ve kterých působíte. Začali jste s protézami, ale teď děláte mnohem víc.

Olga Rudnieva: Ano, začali jsme protetikou, rehabilitací a psychologickou podporou. Pak jsme otevřeli rekonstrukční chirurgii. Děláme velmi složité operace, abychom lidem doslova vrátili obličej, schopnost mluvit, jíst, zavírat oči. Potom jsme přidali oddělení pro sluchově postižené, protože šedesát procent našich pacientů má problémy se sluchem. Byli dlouho v úplně jiném zvukovém prostředí kvůli otřesům mozku a výbuchům. Pak jsme začali zachraňovat končetiny. Přidali jsme cílené vzdělávání. Nikdy jsme neplánovali mít centrum pro evakuaci a teď máme každý den evakuace z fronty... helikoptéry, vlaky, auta, prostě všechno. Přidáváme služby. Máme oddělení 3D tisku. Tiskneme například držáky pahýlů. Snažíme se sledovat, co je potřeba a jak to můžeme řešit v centru Superhumans.

Tomáš Kopečný: Ano, 3D tisk. A také je tu firma, která dodává některé 3D tiskárny. Jmenuje se 3DS. Máte ale zkušenost i s další českou podporou? Třeba že do Superhumans jezdili čeští lékaři, že?

Olga Rudnieva: Ano, měli jsme lékařské mise, které přijely do Superhumans i do nedaleké nemocnice, protože máme partnerskou sesterskou nemocnici poblíž. Neposkytujeme celý rozsah péče, děláme rekonstrukce obličeje, rekonstrukce končetin, amputace a podobně. Jenže zranění od min a výbuchů jsou tak složitá, že nikdy nevíte, co bude pacient potřebovat. Proto potřebujete velkou nemocnici jako partnera. Čeští lékaři tedy jezdí do té nemocnice i do Superhumans dělat složité operace, pomáhat našim týmům zvládat nápor pacientů, ale také učí ukrajinské lékaře postupy, které neumíme, protože jsme je dřív nikdy dělat nemuseli.

Tomáš Kopečný: A zároveň od lékařů, kteří se vracejí, často slyším něco ve smyslu: „Ano, máme co předat, ale zároveň se učíme obrovsky moc od nich.“ Podobně jako v armádě. Čím dál víc lidí říká jménem české armády a dalších spojenců: „Co je vlastně máme učit?“ Oni učí nás tím, že přicházejí a sdílejí, co se naučili na frontě. Platí to i v medicíně, že se zahraniční lékaři učí mnohem víc od ukrajinských týmů, než kolik toho předají?

Olga Rudnieva: Ano i ne. Myslím, že se učí z případů a z diskuzí nad nimi. Nemyslím si, že někdo ví, jak řešit některé specifické případy. Měli jsme pacienta s dvojitou amputací horních končetin a bez zraku. Hledali jsme odborné know-how po celém světě. Co s takovým pacientem dělat? Můžeme mu dát protézy, ale on potřebuje vidět, čeho se má chytit, protože nevidí. A v podstatě všichni říkali: „Nevíme. Nikdy jsme takové případy neviděli.“ Takže spousta řešení, jak operovat, se rodí během těchto diskuzí. Nejde o to, že by ukrajinští lékaři nevěděli, co dělat. My to často taky nevíme a kvůli válce ani nejsme napojeni na všechny lékaře po Ukrajině. Spojení jsou přerušená. Když mluvíme se zahraničními lékaři, oni znají některé metody. My máme jiné nápady a společně přijdeme na postup. Uděláme tento řez, posuneme tohle, použijeme tuhle kost a zkusíme, jestli to bude fungovat.

Měli jsme třeba zajímavou operaci, moji nejoblíbenější v Superhumans. Pacient přišel o levou ruku a o palec na pravé ruce. A bez palce je to v podstatě nulová pohyblivost, protože s ostatními čtyřmi prsty pořádně nic neuděláte. V jeho situaci bez levé ruky a bez palce je to jako přijít o obě ruce. Tehdy tu byla mezinárodní mise, myslím z Velké Británie, a říkali: „Přesuňme mu druhý prst z nohy na ruku.“ Pacient řekl: „Nevadí mi to. Prst na noze nepotřebuju. Potřebuju ho tady.“ Tak mu ho přesunuli a fungoval perfektně. Pacient odešel s výbornou funkcí pravé ruky a s protézou na levé.

Tomáš Kopečný: Udělali byste to bez přítomnosti Britů?

Olga Rudnieva: Ne, neodvážili bychom se, protože jsme to nikdy předtím nedělali. Nevíte, jestli to bude fungovat. Odvážili jsme se, protože nás podrželi a řekli: „Víme, jak se to dělá.“ A spousta řešení vzniká právě takhle, společnou prací, protože to nejsou jen střelná zranění, jsou to tlaková poranění, velmi komplexní. Je tam spousta tkání a někdy si lékaři prostě sednou, projdou všechny snímky a rozhodnou se, co udělají. A tak se rodí skvělá řešení. Někdy zahraniční lékaři znají jednu metodiku a my ne. My známe jinou. Smícháme to a vznikne skvělý výsledek. Proto je to tak důležité.

Tomáš Kopečný: V tom tavicím kotli sdílených zkušeností vznikají inovativní a výborná řešení.

Olga Rudnieva: My se pořád učíme navzájem a učíme se i od pacientů. Někdy nám dávají zpětnou vazbu: „Když to uděláte jinak, bude to lepší.“ Někteří naši bývalí pacienti pracují v týmu. Přijdou do rehabilitační zóny, sledují fyzioterapeuty a řeknou: „Můžu mu vysvětlit, jak si sednout nebo vstát? Protože jsem to dělal sám. Vím, jaké to je.“ Je to nepřetržitá výměna zkušeností. Důležité je to všechno dokumentovat a sdílet se světem, protože největší problém válečné medicíny je, že ji nepraktikujeme každý den. Válka skončí a všechno zapomeneme... všechno, co jsme se naučili.

Tomáš Kopečný: Jak to dokumentujete?

Olga Rudnieva: Snažíme se dělat protokoly, výzkum, sbírat data. Dám příklad. Během první světové války se přišlo na to, že pacienti s poraněním obličeje se musí evakuovat obličejem dolů. Když je nesete obličejem nahoru, mohou zemřít, protože jim krev stéká do krku. Ve druhé světové válce to všichni věděli. Pak se to znovu objevilo, protože se na to zapomnělo. A když začala tahle válka, zase jsme o lidi přicházeli, protože se pacienti s poraněním obličeje evakuovali obličejem nahoru. Nikdo nepředal znalosti, přitom je to základ. Takové věci je potřeba napravovat. Musíme chápat, jak se dělá válečná medicína, jak se léčí traumata, se kterými se v běžném životě nesetkáte.

Tomáš Kopečný: A jak to propojíte s úřady, aby z toho vznikla formální metodika? Vy jste soukromá instituce a to je součást velké debaty. Jak fungujete? Jste v partnerství s regionální nemocnicí ve Vynnyky. Když jde o dokumentaci a sdílení toho, co jste se naučili nejen se světem, ale i v rámci ukrajinského systému, jak to funguje?

Olga Rudnieva: Jsme velmi dobře propojeni s ministerstvem zdravotnictví a snažíme se zavádět změny do státních protokolů. Když vidíme, že se něco musí změnit, jdeme za ministrem a řekneme: „Situace se změnila. Změňme legislativu.“ A pak se snažíme školit personál. Děláme hodně školení pro partnerské nemocnice. Problém je, že všichni nemají čas. Jsou přetížení počtem pacientů a případů. To je největší problém. Jak najít týden, abyste tým vedli a školili? Někdy prostě střídáme týmy. Náš tým jede do Dnipra a pracuje tam na chirurgii. Tým z Dnipra jede do Lvova. Naši lékaři pracovali i na stabilizačních bodech. Jsem na to hrdá. Skoro celý náš top management byl na frontě a naši lékaři pracovali s pacienty, kteří právě utrpěli zranění a byli evakuováni z fronty. Musíte vidět všechno od samého začátku, od dvaceti minut po úrazu až po propuštění, abyste pochopili, co se udělalo špatně.

Takže měnit legislativu a dokumentovat je to, o co se snažíme, ale je to pomalý proces. Druhá možnost je pořád školit a střídat týmy. To je rychlejší, ale neinstitucionalizuje se to v systému a pak se to zapomene. Zůstane to jen v těch doktorech. Po válce budou vyhořelí, někteří skončí a zkušenosti zemřou s nimi. Fungovat to bude jen, když změníme protokoly, napíšeme odborné články a upravíme legislativu. To je jediný způsob, jak to zachovat a udržet paměť živou.

Tomáš Kopečný: Je super důležité, že to děláte a zároveň jste hrozně rychlí. Nečekáte roky ani měsíce, ani týdny na diskuse, kdo má co dělat, ale také začleňujete peer-to-peer element. Jak velkou roli hraje při rekonvalescenci nejen fyzické, ale hlavně psychologické a společenské zapojení peerů, tedy současných a bývalých pacientů?

Olga Rudnieva: Řekla bych, že je to číslo jedna. Nezačínáte chodit nohama. Zní to vtipně, ale rozhodnutí chodit začíná v hlavě. Nejdřív se musíte rozhodnout: Chci chodit, chci se postavit zpátky na nohy. A teprve pak se na to fyzicky připravujete, protože je to strašně moc práce, ale rozhodnutí jsou v hlavě. Máme čekací listinu asi patnáct set pacientů, ale není to lineární fronta. Vybíráme pacienty tak, abychom vytvořili skupinovou dynamiku. Když někdo vejde do centra Superhumans, uvidí pacienty v různých fázích rehabilitace. Třeba pacient s trojnásobnou amputací přijde a vidí jiného pacienta s trojnásobnou amputací, který už udělal první kroky nebo už běhá, a řekne si: „Když to dokázal on, dokážu to i já.“ Je to motivace příkladem.

Pomáhá i skupina. A v týmu máme šest až sedm lidí, kteří byli naši pacienti a teď jsou součástí týmu. Dělají dotazníky, vedou rozhovory, příjem, vysvětlují, co čekat, jaká jsou pravidla v Superhumans a jsou mostem mezi pacientem, lékařem a psychologem. Protože nikdo nechce jít k psychologovi. Všichni říkají: „Hele, bojoval jsem na frontě, jsem velkej, silnej chlap, psychologa nepotřebuju.“ A přitom musíte psychologem projít, aby se posoudilo, jestli jste připravený třeba na umělou končetinu. Peer-to-peer toho dělá strašně moc.

Peerové nám třeba přišli říct, že musíme změnit jídelníček pro lidi, kteří byli v zajetí. Ti by nám to nikdy neřekli přímo. Kluci, kteří byli v zajetí, řekli peerům, že už nedokážou jíst kaše a cereálie, protože to byla jediná věc, kterou jedli v zajetí. Tak jsme pro ně vyřadili kaše a cereálie a máme speciální menu pro ty, kdo byli v zajetí. Mně by to neřekli, protože by nevěděli, jak o tom se mnou mluvit. Další příklad: zavedli jsme náramky pro pacienty jako dvojitou identifikaci, aby je personál nemusel v noci budit kvůli infuzím. Většina pacientů s tím byla v pohodě, kromě lidí, kteří byli v zajetí. Ti začali říkat: „Náramky nosit nebudeme. Dva roky jsme byli označeni, pořád jsme měli značky se jménem a vším. Už nikdy nechceme, aby nám kdokoliv dával jakékoli označení.“ A nejdou za mnou, jdou za peery. Role peer-to-peer je dělat sportovní aktivity, tréninky, zábavu, ale i podpůrné skupiny a propojování s psychology. A když něco děláme špatně, lidé si spíš postěžují peerovi a ten to předá lékařskému týmu.

Tomáš Kopečný: Když jsou ty akutní fáze PTSD nebo otřesů mozku, jaký je protokol, když přijde nový pacient? Jde nejdřív k psychologovi na vyšetření? Co může zraněný člověk čekat, ať už přijde přímo z fronty, nebo někdo, kdo byl léčen jinde, třeba dva roky a moc mu to nepomohlo. Jak vypadá příjem?

Olga Rudnieva: Když jste evakuován a jste na JIPce v akutním traumatu a nemůžete se hýbat, psycholog vás vyšetří během dvou hodin. A psycholog přijde za vámi. Většina našich pacientů si ani neuvědomí, že mluvila s psychologem. Je to prostě ten člověk, co se přišel podívat, jak se máte. A potom přijde peer a začne si povídat: „Hele, přišel jsi o nohu? Podívej na mě. Nemám tři končetiny a jsem v pohodě.“ Takže navážou kontakt.

Když jste na JIPce, je to takto. Ale musíme rozlišovat akutní a dlouhodobé trauma. To je rozdíl. U akutního traumatu pravděpodobně pracují anesteziologové, dávají léky proti bolesti nebo tak intenzivní terapii, aby člověk vůbec přežil bolest. U chronické bolesti nebo dlouhodobého traumatu, když člověk přijde třeba po roce nebo po třech měsících od zranění, prochází běžným příjmem přes peer-to-peer. Ten vysvětlí pravidla. Následuje psycholog, sociální pracovník, kariérní poradce, pak jeho lékař a tak dále.

U člověka, který právě utrpěl trauma, je potřeba psychologa vyšší. A podobně je to u bolesti. Akutní bolest řeší léky a lékaři. Chronickou bolest řeší i psycholog, protože chronická bolest už není jen o fyzické bolesti. Je to o tom, co zpracovává naše mysl. Právě jsme otevřeli oddělení zvládání bolesti a studujeme ji, protože náš tým se rozhodl, že chceme mít nemocnici bez bolesti. Pro mě je to velká výzva, protože je to nový směr a je to těžké. Ale začali jsme spolupracovat s řadou specialistů po celém světě. Máme skvělé kolegy z Rakouska, kteří k nám jezdí a učí nás, jak pracovat s chronickou i akutní bolestí, protože bolest bude naše pacienty provázet celý život.

Tomáš Kopečný: A to je věc, která vychází z mozku, z hlavy víc než z nervového systému.

Olga Rudnieva: Naprosto. Fantomová bolest. My třeba pacientům dáváme úkol: malování podle čísel. Najdete číslo a vybarvíte ho. A když to dělají, zapomenou na bolest, protože přesunete pozornost. Bolest je o soustředění na to, co bolí. Jakmile změníte fokus, bolest už tolik necítíte. Je to spousta věcí a zajímavých objevů o bolesti, které v našem centru zkoumáme. Ale jsme teprve na úplném začátku, pokud jde o bolest.

Tomáš Kopečný: Když mluvíme o klasickém pojetí bolesti z fyzického zranění, jak se to vyvíjelo u pacientů, kteří k vám přicházejí? Je rozdíl mezi roky 2022, 2023 a dneškem, pokud jde o typ zranění a traumata, která pacienti snášejí?

Olga Rudnieva: Rozhodně. Prakticky už střelná zranění nevidíme. Dřív jsme měli hodně průstřelů, ale střelné rány znamenají poziční válku. Nepřítel je tady, vy jste tady a je mezi vámi nějaká přímá interakce. Teď je interakce jiná. Samozřejmě na frontě interakce je, ale vzhledem k dronové válce jde spíš o věci, které padají shora. Začali jsme s lidmi, kteří šlápli na miny, takže dolní končetiny a spodní část těla. Ukrajina je nejzaminovanější území na světě. Čtyřicet procent ukrajinského území, to je zhruba velikost Rakouska, je zaminovaných a odminování bude trvat věky. Lidé budou dál šlapat na miny a budou dál přicházet o končetiny.

Ale teď ve struktuře zranění vidíme víc a víc zranění shora kvůli dronům. A to změnilo situaci. Musíme se tomu přizpůsobit. Dřív jsme si říkali: „Dobře, lidé přicházejí o dolní končetiny. Hodně min, hodně střelných poranění. Děláme tohle a tamto.“ A pak, o dva roky později, vidíte lidi bez horních končetin, s poraněním obličeje, poraněním mozku. To je úplně jiný typ zranění. Nestalo se to ze dne na den, ale postupně se to posouvá ze spodní části těla do horní a musíte přizpůsobit celý tým věcem, které nikdy nedělal. Také jsme otevřeli oddělení pro léčbu sluchu. Prostě měníte věci podle reality.

Tomáš Kopečný: Pořád máte, řekl bych, společný základ ve vašich schopnostech. Vlastní modelování, 3D tisky, ale i protetické centrum, kde si vše vyrábíte sami. Většina lidí si představí, že kupujete ty sci-fi protézy z technologických center, ale většina práce se ve skutečnosti dělá přímo v centru Superhumans ve Vynnyky.

Olga Rudnieva: Ano, ale pečlivě sledujeme, co je nového na trhu. Svět protetiky se vyvíjí velmi rychle, protože máme tolik pacientů. Co je vlastně protetika? Je to testování budoucnosti. Pokud chcete žít dlouho, budete muset nahrazovat části svého těla. Nejde jen o to, že ztratíte nohu. Jde o přípravu těla na delší život. Spousta lidí má třeba náhrady kyčlí. Začali jsme 3D tisknout některé orgány. Je normální mít uvnitř nějakou náhradu. Ale když vidíme protézu, často si myslíme: „S tím člověkem je něco špatně.“ Jenže protetika je vlastně o budoucnosti. Možná uvidíme víc lidí, kteří o končetiny nepřišli, ale udělají to schválně, aby prodloužili a zlepšili svůj život. Nahradí si končetiny. Je jeden velmi zajímavý člověk, Hugh Herr, který o tom hodně ví a vyvíjí neurální protézy, propojení z mozku přímo do protézy.

Co tomuhle oboru chybělo, byla velká čísla. Dřív lidé přicházeli o končetiny kvůli autonehodám, pracovním úrazům, kardiovaskulárním nemocem, cukrovce. Teď ale s tolika lidmi, kteří přicházejí o nohy po celém světě: Gaza, Ukrajina, další války, ale nejen války – hurikány, zemětřesení třeba v Turecku, máme velká data a můžeme protézy lépe přizpůsobovat různým lidem. Dřív to byli hlavně starší lidé, kteří přicházeli o končetiny kvůli nemocem. Teď pracujeme s kluky a holkami ve věku dvacet pět až třicet let. Mají celý život před sebou a jsou aktivní. Nejběžnější otázka ve Superhumans je: „Můžu jezdit na snowboardu? Můžu v létě wakeboardovat?“ Nechtějí jen protézu na chůzi. Chtějí protézu na aktivní život. „Chci běžet maraton. Jakou potřebuju?“ Tihle lidé posunou technologii dopředu.

Tomáš Kopečný: A vidíte, že se trh už přizpůsobuje, že roste?

Olga Rudnieva: Ano, roste. Přicházejí nové produkty a my pečlivě sledujeme, co je na trhu, co můžeme přivést, co můžeme otestovat. Moje poslední oblíbená novinka je ruka s Bluetooth. Hýbe se, i když si ji člověk odloží, ruka se prostě hýbe samostatně. Říkáme tomu „randící ruka“. Vy nic neděláte a ovládáte odloženou ruku svými svaly přes Bluetooth. Je to trochu děsivé.

Tomáš Kopečný: Jako v Addamsově rodině.

Olga Rudnieva: Je to tak. Dala jsem to na Instagram a kamarád z fronty mi napsal: „Jestli přijdu o ruku, chci tuhle.“ A já: „Hele, možná ti dáme lepší.“ A on: „Ne! Chci tuhle! Napiš si to.“

Tomáš Kopečný: My máme v Česku slavnou pohádku ze sedmdesátých let o čarodějnici Saxáně, dávno před Harrym Potterem, kde má čarodějnice schopnost prodlužovat ruce a brát věci, aniž by si toho někdo všiml. Tohle je ještě lepší, protože ruku neprodlužujete...

Olga Rudnieva: Prostě ji pustíte.

Tomáš Kopečný: Není tam nic mezi.

Olga Rudnieva: A tyhle technologie jsme před dvěma lety neměli. Je to nové. Sledujeme to. A teď si můžete umývat ruce, plavat v oceánu s protézou, udělat spoustu věcí bez sundávání. Věci se mění rychle kvůli počtům pacientů a kvůli poptávce z celého světa.

Tomáš Kopečný: Je z toho trh. Už dřív existovaly spousty lidí, kteří přišli o končetiny při katastrofách. Povodně, zemětřesení, války v Africe. Války se nezastavily nikdy. Teď díky Ukrajině a jejímu duchu odporu chtějí dělat věci lépe. Nechtějí lidi brát jako čísla, jak to dělají Rusové, ale jako lidi, kteří se vracejí do života. Trh s protetikou roste, ale jak se to všechno financuje? V Ukrajině nemáte povinné zdravotní pojištění, takže úroveň péče se hodně liší. Superhumans je špička. Fungujete mimo státní struktury i mimo státní financování. Jak je ten rozvoj financovaný?

Olga Rudnieva: To jsou moje probdělé noci. Od začátku to byl záměr. Nechceme státní peníze, protože věříme, že ukrajinská vláda musí investovat do ukončení války a podpory armády. Má na seznamu spoustu úkolů. Rozhodli jsme se, že nebudeme čerpat z ukrajinského státního rozpočtu. Budeme hledat partnery po světě, mluvit s ukrajinskými firmami a veřejností a žádat je o dary. Darujte někomu ruku, darujte nohu nebo klidně pár dolarů, abychom pokryli část aktivit. Je to těžká práce, ale byli jsme velmi úspěšní. Některé vlády nám pomáhají stavět centra a hradí stavební náklady. A máme lidi, kteří nás podporují pravidelně. Čím víc peněz vybereme, tím víc lidí můžeme vrátit do aktivního života.

Jsme tedy hodně závislí na fundraisingu. Problém je, že protézy jsou velmi drahé. Řekla bych, že šedesát procent našeho rozpočtu jde na protetiku. Kdybychom je vyjmuli, všechno je jednoduché, ale protézy jsou nejdůležitější. A čím lepší protéza, tím dražší. Elektronická ruka, se kterou můžete hýbat prsty, nebo elektronické koleno, které pomáhá při chůzi, stojí třeba šedesát až osmdesát tisíc eur.

Tomáš Kopečný: Za koleno.

Olga Rudnieva: Za koleno. Můžeme mít opravdu dobrou bionickou ruku za dvě stě tisíc dolarů. Samozřejmě tak extrémně drahá řešení nedáváme, pokud nemáme konkrétního pacienta a dárce přímo pro něj. Někdy jsou to výjimeční lidé, kteří udělali tolik, že mají svého dárce a ten jejich léčbu pokryje. Je to drahé. Jak říkají naši pacienti, je drahé být Ukrajincem ve všech smyslech.

Tomáš Kopečný: Naprosto. My děláme tenhle podcast ve spolupráci s organizací Dárek pro Putina, která se stala největším fundraiserem pro Ukrajinu. Podtitul je sice „Zbraně pro Ukrajinu, hlavně zbraně“, ale teď vymýšlíme projekt, který bychom chtěli adoptovat, podpořit, stát se partnerem konkrétního člověka, se kterým už pracujeme, a to i s Team4Ukraine, což je další velký fundraiser. Chceme prozkoumat možnosti se Superhumans, jak někoho vrátit do života. Budeme sledovat jeho cestu, uvidíme přesně jeho začátky. Je to člověk, který o končetiny přišel už dávno, takže proces je jasný, ale samozřejmě těžší než u někoho, kdo přijde přímo z fronty. Bude to vzrušující cesta. Doufám, že to vyjde. A samozřejmě všichni doufáme, že Superhumans a hlavně celá Ukrajina zůstanou stát na nohou tak dlouho, jak bude potřeba, protože to bude ještě chvíli trvat. Dobrá zpráva je, že i přes politické změny a turbulence v Evropě, a zvlášť tady v Česku, čísla ukazují, že čeští lidé stojí za Ukrajinou. Bylo mi potěšením vás tu mít, Olgo. Moc děkuju.

Olga Rudnieva: Děkuju, že jste mě pozvali.

Tomáš Kopečný: Přejeme vám všechno nejlepší ve všech vašich aktivitách.

Olga Rudnieva: Děkuju. Jezděte na Ukrajinu častěji.

Tomáš Kopečný: Velmi, velmi brzy. Děkuji.

‍