Lenka Klicperová: Rusové vyrábějí víc munice než celá Evropa dohromady
Stav krajní improvizace
Ukrajinské jednotky stále bojují. Drží linie, zuby nehty. Ale často v sestavách, které už jen vzdáleně připomínají původní roty. „Rota, která by měla mít 120 mužů, má reálně třeba patnáct,“ říká Lenka Klicperová, která se na frontu pravidelně vrací.Problém je i v samotné délce fronty – táhne se napříč více než tisíci kilometry a obránců je málo.Mluví o heroickém národu, který se nevzdává, i když logika přežití velí opak. Ale i hrdinství má své meze. A Ukrajina je v roce 2025 podle ní na hraně svých možností.
Ruské jednotky mezitím postupují — pomalu, ale vytrvale. Každý den několik kilometrů čtverečních, systematicky. „Tohle není blesková válka. Ale taky to není pat. Je to válka opotřebení, ve které má Rusko náskok v průmyslu, zásobách i kanónech,“ říká Klicperová.
Průmysl versus životy
Rozdíl mezi Ruskem a Ukrajinou není jen v počtech lidí nebo v tankové převaze. Je v přístupu ke ztrátám. „Rusové kašlou na počty mrtvých,“ shrnuje Klicperová. Mluví o vlnách útoků vedených malými mobilními jednotkami na motocyklech, o tom, jak Rusko obětovává lidské životy, ale nikdy nenechá vyčerpat vlastní výrobu.
Západní média i politici se ptají, zda Rusku nedojde munice. „Nedojde,“ říká bez okolků. „Už před dvěma lety jsme slyšeli, že jim dojdou zásoby. Ale výroba běží dál. A dnes vyrábí víc dělostřelecké munice než celá Evropa dohromady.“ K tomu se přidávají tisíce dronů – včetně levných Šahídů, které stojí 40 až 50 tisíc dolarů za kus. „A mezi nimi létají klamné cíle za dvacet tisíc,“ dodává.
Ekonomika destrukce
Logika války se mění. Klicperová připomíná, že sestřelovat levné drony pomocí raket, které samy stojí několik set tisíc, je strategicky i ekonomicky neudržitelné. Jenže zatím jiná možnost není. „Zastavit roj dronů je extrémně těžké. A ti, kdo jsou na zemi, to platí životem.“ Sama dnes může točit na frontě jen v noci. „Ve dne už je to příliš nebezpečné. To, co točíte, je tma. Riziko číhá na každém kroku – od sebevražedných dronů až po drony naváděné optickými kabely, které přesně míří na předem vytipované pozice.“
Tváře beze jména
Největší trauma ale Klicperová nespojuje s frontovou linií. „Tři hodiny jsem dělala rozhovory s ženami, jejichž manželé nebo synové jsou nezvěstní, v ruském zajetí, nebo se o nich vůbec nic neví. Všechny plakaly. A já s nimi.“ Nevědomí je horší než smrt. „Jedna z žen mi řekla, že by raději věděla, že je její syn mrtvý. Představuje si, jak jeho tělo hnije někde na poli, rozkládá se...“
Válka zanechává v civilistech jizvy, které nejdou zahladit. „Tohle je možná ta nejhorší tvář války. Ty ženy ji nerozpoutaly, nikomu nic neudělaly. A přesto nesou největší bolest. Jsou válečné vdovy, které to ještě ani nevědí.“
Co zbylo z víry ve vítězství
Zůstala improvizace, houževnatost, vynalézavost. „Ukrajinci jsou famózní v momentu překvapení, v utajení, v nápaditosti,“ říká Klicperová. Ale západní pomoc slábne, civilní obyvatelstvo se unavuje a linie obrany na Donbase — i když pečlivě vybudovaná — má své hranice.
Za touto linií už nejsou bunkry. Jsou města. Neopevněná, plná civilistů. Pokud se Rusům podaří tuto linii prolomit, neví nikdo, co bude dál. A ti, kdo Ukrajinu znají zblízka, tuší, že pak už to nebude válka „jen“ o území. Bude to destrukce společnosti.
Některé bitvy nevidíme
V závěru rozhovoru se Lenka Klicperová vrací k tomu, co se teprve chystá zveřejnit – reportáž o ženách, které čekají na zprávu o svých mužích. Zatímco zpravodajství sleduje drony, děla a geopolitické analýzy, lidské příběhy zůstávají ve stínu. „Radši půjdu stokrát na frontu, než znovu poslouchat ty ženy. Protože tam víte, že nemůžete udělat vůbec nic.“
