Mají Rusové zazračné rakety? A máme se jich bát?

‍Vítejte u třetí epizody podcastu Komu zvoní hrana. Dnešní díl bude technický, mrazivý, ale fascinující. Řeč bude o raketách. Rozebereme si ruskou hypersonickou střelu Orešník, podíváme se na zoubek íránským dronům a rozebereme jeden konkrétní masivní útok na Kyjev, abychom pochopili, jak detailně Rusové své údery plánují. Zjistíte také, jak na to reaguje ukrajinská protivzdušná obrana a proč vás GPS v Kyjevě může zničehonic „přenést“ na Mallorku.

Martin Ondráček: Tomáši, přeji vám dobré ráno do Lvova. Točíme 15. ledna a vy jste v tomto krásném, historickém městě, které svou architekturou připomíná spíše Krakov nebo Prahu. Jaká byla vaše noc?

Tomáš Kopečný: Byla klidná do té doby, než sem přiletěl Šáhid (íránský dron), který to napálil zhruba kilometr od místa, kde jsem spal. Vzbudilo mě to v šest ráno. Mířil na náměstí s památníkem ukrajinským hrdinům, ale trefil dětské hřiště a vysklil polytechnickou univerzitu.

Pozoruhodné je, že to už nijak nenarušuje chod města. Lvov se stal válečným městem. Dříve sem dolétaly jen drahé balistické střely, ale dnes sem doletí i Šáhidy – relativně levné drony s doletem až dva tisíce kilometrů a stále vyšší nosností, které dokáží napáchat neméně závažné škody.

Orešník: Zbraň posledního soudu?

Martin Ondráček: Lvov se nedávno dostal do titulků kvůli úderu ruskou raketou Orešník. Je to pozemně odpalovaná balistická střela středního doletu (3 až 6 tisíc km) na tuhé palivo. Její rychlost se pohybuje kolem 10 až 11 Machu, což znamená, že z Běloruska by doletěla do Paříže za osm a půl minuty. Rusové o ní mluví jako o zázračné zbrani či zbrani poslední odvety. Je to skutečně taková novinka?

Tomáš Kopečný: Technologicky je to novinka, ale navazuje na desítky let trvající sovětskou a ruskou tradici vývoje hypersonických zbraní. Novinkou je, že je konečně nasazována v boji, protože v minulosti k takovým konfliktům v Evropě nedocházelo. Výjimečné a symbolické na ní je, že ačkoliv má velké ničivé účinky sama o sobě, dokáže nést i jaderné hlavice.

Martin Ondráček: Při útoku na Lvovskou oblast v noci z 8. na 9. ledna byl Orešník bez jaderné nálože. V závěrečné fázi se z něj oddělí několik samostatných hlavic, které škody páchají pouze kineticky – udeří do země jako meteorit obrovskou rychlostí. Proč používají tak extrémně drahou raketu tímto způsobem?

Tomáš Kopečný: Je to symbolika. Chtějí zdůraznit svou technologickou převahu a údajnou neporazitelnost. Jadernou kartou už tolik nehrají, protože s ní blafovali příliš často.

Vojensky je to ale také důležité. Orešník dokáže téměř nechytatelně zničit objekty, na které míří. Rusko deklarovalo, že cílilo na závody vyrábějící součástky a na opravárenské kapacity pro stíhačky F-16. Co skutečně trefili, ukrajinská strana nezveřejnila. Používají to zřídka kvůli ceně, ale chtěli tím i před domácím publikem odehrát slibovanou „hrozivou pomstu“.

Informační válka a mlčení o škodách

Martin Ondráček: Ruský generál Vladimir Popov pohrozil, že útok na Lvov byl jen začátek a že šlo o bojový test. Ukrajinci jsou ale mistři v kontrole informací. Když nechtějí, neuvidíte z místa dopadu nic než záběry z průmyslových kamer. Bere Evropa tyto hrozby vážně?

Tomáš Kopečný: Nejprve k tomu utajování. Je to prosté – sdílení záběrů dopadů raket je na Ukrajině trestný čin. Po několika exemplárních trestech to lidé přestali dělat. Pro nepřítele jsou totiž tato data strategická – slouží k vyhodnocení úspěšnosti útoku a úpravě navigace pro příště.

Co se týče Evropy, obrana je řešena v rámci NATO. Aliance funguje na principu odstrašení. Nejde jen o to, zda jsme schopni každou raketu zachytit – balistické střely jako Orešník se chytají extrémně těžce. Důležitější je psychologická rovina: Jsme schopni jim to vrátit? Ano, jsme.

Balistika vs. plochá dráha letu: Co na nás letí?

Martin Ondráček: Abychom se v tom vyznali, rozdělme si rakety podle dráhy letu. Máme balistické střely a střely s plochou dráhou letu. Jaký je v nich rozdíl z hlediska obrany?

Tomáš Kopečný: Balistická křivka je jako hod kamenem nebo výstřel z luku. Raketový motor udělí střele na začátku extrémní energii a ona pak po křivce padá dolů. Hypersonický Orešník letí rychlostí přes 10 Machů, což je zhruba desetkrát rychleji než zvuk. To žádné letadlo nedožene. Musíte mít pozemní systém, který vypočítá dráhu a pošle proti ní projektil. Problém je, že když to letí tak rychle a vysoko ve stratosféře, zachytíte to na radaru až pozdě.

Naproti tomu střela s plochou dráhou letu krouží vzduchem jako had. Letí pomaleji, pod hranicí zvuku, ale je naváděna algoritmem (dnes často s pomocí AI), aby se v nízkých výškách vyhýbala radarům a protivzdušné obraně.

Martin Ondráček: Mluvíme o opravdu nízkých výškách. Ukrajinská střela Flamingo má létat ve výšce 80 metrů, český Narval kolem 100 metrů. To je představa, že pijete kávu na zahradě a kousek nad hlavou vám proletí dvanáctimetrová raketa.

Tomáš Kopečný: V ten moment bych dopil kávu a odstěhoval děti jinam. Ale technicky to dává smysl. Radary nemohou vidět až na zem kvůli kopcům a lesům, mají určitý slepý úhel. Pokud letíte pod ním, máte vyhráno.

Ekonomika války: Raketa za miliony proti paneláku

Martin Ondráček: Tyto rakety jsou extrémně drahé. I ty nejlevnější stojí 1–2 miliony dolarů, některé až 10 milionů. Nedává mi logiku, že Rusové vezmou raketu za pět milionů a trefí s ní panelák, kde zabijí pět lidí. Vidíte v tom smysl?

Tomáš Kopečný: Proti civilním cílům většinou používají levnější Šáhidy. Drahé zbraně používají méně, ale někdy je nasadí pro psychologický efekt, aby ukázali, že na to mají a že jim to za to stojí.

Jenže Rusové zjistili, že Ukrajinci nejsou národ vystrašenců. Na videu z dnešního rána ve Lvově je vidět chlapík, který odklízí sníh. Třicet metrů od něj dopadne raketa. On se na tři vteřiny podívá, skloní hlavu a mete dál. To je ukázka toho, že psychicky je nezlomí.

Anatomie útoku na Kyjev

Martin Ondráček: Ruské útoky jsou pečlivě plánované. Při posledním velkém úderu na Kyjev šly nejprve vlny dronů, aby „ošahaly“ obranu a vyčerpaly levné střely. Pak následovala smíšená salva 99 raket – střely s plochou dráhou letu, Iskandery, Kinžály i protiradarové střely. Ukrajina tvrdí, že sestřelila 72 raket a všechny drony. To je obrovský úspěch, ale každá taková obrana stojí miliardy.

Tomáš Kopečný: Přesně tak. Ukrajina má špičkové systémy Patriot, které dokáží sestřelit i hypersonické Kinžály. Ale jedna baterie stojí přes miliardu dolarů a jeden výstřel miliony. Nemůžete střílet Patriotem po levném dronu.

Proto je prioritou nového ministra obrany vyvinout vlastní levná řešení – drony, které budou sestřelovat jiné drony. Ekonomicky to jinak nedává smysl.

Nafukovací tanky a elektronický boj

Martin Ondráček: Protivzdušná obrana má i zábavnější vrstvy – klamné cíle. Fascinuje mě, že se dodnes používají nafukovací makety tanků a stíhaček, a že je vyrábí i jedna česká firma.

Tomáš Kopečný: Válka je o ekonomice. Pokud nepřítel zničí nafukovací tank místo skutečného, vyhráli jste. Nejde ale jen o gumu. Musí to mít ocelové destičky, které se na slunci zahřívají jako motor, a zařízení vysílající rádiové signály, aby to oklamalo termokamery a radary.

Legendární byly dřevěné HIMARSy ze začátku války. Rusové hlásili, že jich zničili desítky, přitom to byly jen makety ze dřeva.

Martin Ondráček: A pak je tu elektronický boj. Rušení signálu, které má raketám zamotat hlavu. V Kyjevě to každý zná – jedete autem, zapnete Waze a najednou jste na Mallorce.

Tomáš Kopečný: Jsou tři způsoby obrany: sestřelit to (efektor), oslepit to (rušení signálu), nebo to „hacknout“ (spoofing). Při spoofingu pošlete raketě falešný signál, že cíl je jinde, a ona se otočí a spadne třeba zpátky do Ruska.

Pro běžné Ukrajince je to už rutina. Když jim začne blbnout GPS v telefonu, neřeknou si, že je chyba v Googlu. Řeknou si: „Aha, armáda odklání drony, něco se děje“. Desetileté děti dnes vědí, jaký je rozdíl mezi Kalibrem a Kinžálem a kolik mají času na útěk do krytu.

Budoucnost: Česká stopa

Martin Ondráček: Je to děsivý, ale fascinující průmysl. Vidíte v tom nějakou českou stopu?

Tomáš Kopečný: To, co Ukrajina dnes vyvíjí v oblasti raket a obrany, bude v budoucnu nejlepší v Evropě. Budeme si to kupovat i my. A mohu říct, že součástí mnoha těchto technologických příběhů jsou i české technologie.

Martin Ondráček: To je optimistický konec. Tomáši, opatrujte se ve Lvově a na shledanou příští čtvrtek.

‍