Na čtyři oči. Zákulisí cesty Petra Pavla na Ukrajinu

‍Zajímá vás, jak vypadá diplomacie, když se místo červeného koberce chodí v neprůstřelných vestách? V nové epizodě podcastu Komu zvoní hrana vyzpovídal Martin Ondráček bývalého vládního zmocněnce Tomáše Kopečného, který byl přímým účastníkem nedávné cesty prezidenta Petra Pavla na Ukrajinu. Byla to Pavlova třetí návštěva v pořadí a nesla se v duchu konkrétní pomoci i symbolických gest.

‍

Martin Ondráček: Ještě než se dostaneme k samotné cestě, pojďme probrat téma, které rezonovalo v médiích – letadla L-159. Prezident Pavel mluvil s prezidentem Zelenským o tom, že by Česko mohlo poskytnout několik těchto strojů. Proč Ukrajinci tato relativně stará letadla, která se už nevyrábí, vlastně potřebují?

Tomáš Kopečný: Ony jsou relativně staré. Když se bavíme o L-39, to jsou stroje ze 60. a 70. let. L-159 jsou de facto z konce 90. let. Vyrobilo se jich jen 72 kusů pro českou armádu. Jsou důležité proto, že jde o lehké útočné letouny. Dokážou dostihnout spoustu dronů a sestřelit je, ať už raketami, které nejsou extrémně drahé, nebo municí podvěšenou pod křídly.

Martin Ondráček: Většina těchto letadel je zakonzervována a v dobrém stavu. Byl by to recept například na íránské drony Geran (Šáhid), které mají proudové motory?

Tomáš Kopečný: Přesně tak. Jsou to letouny, které nedokážou plnit to, co dělají nadzvukové Gripeny nebo v budoucnu F-35 – tedy plnohodnotnou ochranu vzdušného prostoru. Ale jsou ideální právě pro lovení dronů nebo pomalejších raket.

Máme s tím navíc zkušenost z Iráku. Když v letech 2015 a 2016 Islámský stát bušil na vrata Bagdádu, české L-159 hrály v jeho porážce významnou roli. Podařilo se nám je tam rychle dodat a Aero Vodochody zajistilo modernizaci. Pro Ukrajinu je to stejný proces. Ty letouny jsou v majetku Armády ČR připraveny k vyřazení. Nebudou fungovat dalších deset let. Buď je prodáme a dostaneme za ně peníze, nebo ne.

Jak se rodí prezidentská návštěva ve válečné zóně

Martin Ondráček: Přejděme k hlavnímu tématu. Jak vlastně vznikne taková cesta? Kdo jako první řekne „pojedeme na Ukrajinu“?

Tomáš Kopečný: V případě návštěvy prezidenta je to on sám, kdo se rozhodne, na návrh Kanceláře prezidenta republiky. Tam pracují špičky naší diplomacie. Když se hlavy států dohodnou, dá se do pohybu aparát, který připraví cestu tak, aby každá hodina něco přinesla. Je to rozepsané na minuty.

Martin Ondráček: Bezpečnost a logistika ve válečné zóně musí být nesmírně složitá. Kdo nese finální zodpovědnost za bezpečnost hlavy státu? Naše ochranka?

Tomáš Kopečný: Primárně ano, ale do velké míry je to o součinnosti s partnerskou stranou. Na ukrajinské straně jsou přítomny desítky lidí na každé lokaci i během přesunu. My tam navíc máme týmy, které tam působí dlouhodobě a znají terén. To celou věc usnadňuje.

Fenomén vlak: Proč je to nejbezpečnější místo na Ukrajině?

Martin Ondráček: Cesta začíná příletem do polského Řešova a následným přesunem vlakem z Přemyšlu do Kyjeva. Vždy mi vrtalo hlavou, jak je možné, že Rusové tuto trať nikdy netrefili, když po ní jezdí všechny delegace. Dá se trefit jedoucí vlak raketou?

Tomáš Kopečný: Teoreticky dá, ale je to složitější než cokoliv jiného. Zatím se to nestalo. Útoky na vlaky byly, ale vždy šlo o vlaky stojící ve stanici, jako v Kramatorsku. Jedoucí vlak je v podstatě nejbezpečnější místo, kde můžete na Ukrajině být. Je dobře odcloněný z hlediska světel i elektronických signálů. Trefit něco takového na vzdálenost tisíce kilometrů je extrémně náročné. I kdyby trefili trať, ta je opravená za pár desítek hodin.

Martin Ondráček: Zažil jste někdy, že by se program musel narychlo měnit z bezpečnostních důvodů?

Tomáš Kopečný: Například loni v Oděse. Na závěr našeho programu byl na město spuštěn do té doby největší raketový a dronový útok. Viděli jsme na prostředcích elektronického boje, co se děje. Rusové tehdy zkoušeli nový manévr, kdy nechali drony dlouho viset ve vzduchu a pak je nechali padat kolmo dolů. Změna programu ale byla minimální – jen jsme nedokončili večeři.

Digitální ticho: Mobily do pytlíků

Martin Ondráček: Jak funguje utajení? Vím, že novinářům se sbírají mobily a zavírají se do speciálních neprodyšných pytlíků.

Tomáš Kopečný: Je to standardní bezpečnostní protokol. Když jsem vedl podnikatelské mise, vždy jsme účastníkům rozdali ukrajinské SIM karty. V mapě signálů by totiž třicet českých čísel na jednom místě svítilo jako jasný terč. U prezidenta je protokol ještě přísnější, včetně zmíněných stínících pytlíků, aby z telefonu nevycházel žádný signál.

Martin Ondráček: Rusové totiž umí vytvářet falešné BTS stanice a identifikovat pohyb SIM karet. Když vidí shluk cizích čísel, je to pro ně cíl.

Protokol vs. Realita: Tepláky a upřímnost

Martin Ondráček: Diplomatický protokol je obvykle svázaný pravidly. Jak to vypadá ve válečné zemi?

Tomáš Kopečný: Lidé se oblékají jinak. První rok války jste na oficiálním mítinku nepotkali nikoho v obleku, všichni byli v mikinách a khaki. Dnes už se v Kyjevě obleky vrací, ale prezident Zelenskyj si stále drží svůj styl jako symbol válčící země.

Martin Ondráček: Jak probíhají rozhovory mezi prezidentem Pavlem a Zelenským? Připravují se témata dopředu?

Tomáš Kopečný: Témata se samozřejmě předběžně avizují, aby partner mohl reagovat. Ale nejcennější je čas „tête-à-tête“, tedy mezi čtyřma očima. Tam si lídři mohou říct to, co je opravdu trápí, bez přítomnosti protokolářů a zápisů. Mezi Pavlem a Zelenským je velká důvěra a chemie. Oba mluví skvěle anglicky, takže nepotřebují tlumočníky. Často se stane, že se na něčem dohodnou sami a pak jen přijdou za týmy a řeknou: „Domluvili jsme se na tomhle, zařiďte to.“

Řád Jaroslava Moudrého a psychologie pomoci

Martin Ondráček: Prezident Pavel dostal nejvyšší státní vyznamenání, Řád Jaroslava Moudrého. Vy ho máte také. Jaký je to pocit?

Tomáš Kopečný: Důležité je ho potom náležitě zapít – hodit řád do skleničky něčeho dobrého, aby nezrezavěl. Pocitově to není pýcha, spíš radost z ocenění a závazek. Je to jako objetí od přítele.

Martin Ondráček: Vždy, když jsme na Ukrajině byli, místní nám říkali, že je pro ně důležitější naše fyzická přítomnost než to, co vezeme. Že se nebojíme tam jet.

Tomáš Kopečný: Jednoznačně. Když jsme jeli do Chersonu, vezli jsme auto plné zdravotnického materiálu. Lidé byli vděční, ale pozornost věnovali nám. Je to terapeutické. Když se s nimi bavíte jako s lidmi, ne jako s oběťmi ve zprávách, dáváte jim pocit, že stále žijí. Bavíme se o tom, že byli v Praze, že mají rádi hory nebo jachting.

Změna atmosféry: Od sprintu k maratonu

Martin Ondráček: Na Ukrajinu jezdíte často. Vnímáte změnu v atmosféře? Za měsíc to budou čtyři roky od začátku invaze.

Tomáš Kopečný: To základní, co se změnilo, je přechod ze sprintu na maraton. Společnost opadla z adrenalinového vrcholu a boje o holé přežití do maratonského módu. Vědí, že to může trvat velmi dlouho – deset, dvacet let. Ale klíčové je, že už nemají pocit zoufalství. Jsou zády ke zdi, ale vědí, že přežijí. Že i kdyby to neskončilo hned, zvládnou to.

Martin Ondráček: Mám radost, že i tento díl končí optimisticky. Tomáši, díky za rozhovor.

Tomáš Kopečný: Vy též, mějte se.