Tajemství ruské diplomatické školy: Lži s kamennou tváří

Martin Ondráček: Co je to ruská diplomatická škola? Poslouchejte: Je 28. ledna 2022, pátek. Sergej Lavrov, ruský ministr zahraničí, sedí v moskevském studiu a hovoří do mikrofonů rozhlasových stanic. V té chvíli stojí na hranicích s Ukrajinou už přes sto tisíc ruských vojáků. Americká rozvědka veřejně varuje, že invaze je otázkou týdnů, možná dní. Satelitní snímky ukazují tanky, polní nemocnice, zásoby paliva a celý svět zadržuje dech. A Lavrov klidným, vyrovnaným hlasem říká: „Pokud to bude na Rusku, žádná válka nebude. My válku nechceme.“ Za 27 dní spadnou první ruské rakety na Kyjev, Charkov a Mariupol a začne největší válka v Evropě od roku 1945. A teď se posuňme o necelý půlrok dopředu. Je 16. června 2022 a reportér britské BBC Steve Rosenberg sedí naproti Lavrovovi v Moskvě. Před nimi na stole jsou jasná data: tisíce mrtvých civilistů, miliony Ukrajinců na útěku, ruiny Mariupolu, masové hroby v Buči. Otázka je velmi prostá: „Stojíte si za rozhodnutím o invazi na Ukrajinu?“ A Lavrov, který se mu dívá přímo do očí, anglicky odpovídá: „My jsme na Ukrajinu nezaútočili.“ Čtyři měsíce po začátku invaze. Tomuhle se říká lhát s kamennou tváří. Není to ale talent jednoho muže. Je to profese a tradice, která sahá od carské diplomacie 19. století přes Stalina, Brežněva až k Putinovi. Je to ruská diplomatická škola a možná jeden z důvodů, proč Západ už dvě stě let nedokáže jednat s Moskvou tak, aby z toho měl rozumný výsledek. Jsem Martin Ondráček a vítám vás u dnešního dílu.

Tomáš Kopečný: Já jsem Tomáš Kopečný a také vás vítám.

Martin Ondráček: Dnes si projdeme deset největších diplomatických lží, které Rusko a Sovětský svaz pronesly za posledních devadesát let, podíváme se na Sergeje Lavrova a rozebereme mýty opředenou diplomatickou akademii MGIMO. Ale zeptám se rovnou – Tomáši, byl jste třináct let ve státní službě, vyjednával jste v Bruselu, Washingtonu i Kyjevě. Co je to vůbec diplomacie? Způsob, jak získat cizí území bez války?

Tomáš Kopečný: Pro mě je to hledání společného průsečíku zájmů bez toho, abychom se pak nemohli podívat jeden druhému do očí. Najít tento průsečík může být náročné. Někdy se vás druhá strana – přesně tak, jak to úmyslně a systematicky dělá ruská diplomatická škola – snaží svést z cesty racionálního uvažování na cestu, kde oni zkrátka získají víc. Diplomacie je umění možného; domluvit se na věcech i tehdy, když jsou naše zájmy protichůdné.

Martin Ondráček: Ruská diplomatická škola se dá definovat pěti základními rysy. Prvním je hluboká tradice, jejíž kořeny Moskva datuje až do 16. století k Ivanu Hroznému. Dá se ale ruský diplomat poznat už od pohledu, aniž byste věděl, koho u stolu zastupuje?

Tomáš Kopečný: Na první dobrou a bez zvuku ne. Ale jakmile máte nastudovanou materii, tak to poznáte. Působil jsem léta jako nejvýše postavený úředník Ministerstva obrany pro jednání s Ruskou federací. Ruští diplomaté jsou fascinující v tom, jak dokonale si nadrtí fakta, aby je potom systematicky a účelně ohýbali. Pokud to nemáte nastudované stejně dobře jako oni, je velmi těžké jim čelit.

Martin Ondráček: Druhým rysem je trpělivost. Gromyko byl ministrem zahraničí 28 let, Lavrov už 22 let. Zatímco na Západě se lídři a ministři mění každých pár let s volebními cykly. Nejsme v nevýhodě?

Tomáš Kopečný: Diktatury, které trvají takto dlouho, mají jeden velký problém – přestane v nich proudit čerstvá krev a okysličovat elity. Stanou se neflexibilní a nedokážou se přizpůsobit modernímu světu. Ruský přístup k tomu je jednoduchý: srazit zbytek světa na jejich civilizační úroveň.

Martin Ondráček: Třetím rysem jsou legendární ruská „ne“. Gromyko i Lavrov si vysloužili přezdívku „Mistr Ne“. Neberou to spíše jako zdržovací taktiku? A čtvrtým rysem je to pověstné „lhaní s kamennou tváří“, kdy forma převyšuje obsah.

Tomáš Kopečný: My v Evropě jsme zvyklí používat koncept cti, který je vnímán jako morálně nadřazený lsti. Jenže pro ruskou diplomatickou školu – podobně jako v čínské politické tradici – je hlupák ten, kdo odhaluje pravdu. Lež pro ně není nic nemorálního. Je to jen nástroj, jak z protivníka dostat co nejvíce a dosáhnout svého. Slova zkrátka nepoužívají k hledání objektivní pravdy.

Martin Ondráček: Jak se tedy bránit proti někomu, kdo má hned na začátku extrémní požadavky, prokládá je lživými konstrukty a neustále vše odmítá?

Tomáš Kopečný: Receptem je chladná hlava. Nenechat se vyprovokovat. Osmdesát procent toho, co říkají, je často pravda, ale do toho plynule vloží lži. V takovou chvíli musíte mít data a říct: „Ta česká verze a dokumenty, které máme my, absolutně neodpovídají tomu, co říkáte.“ Důležité je vzdorovat, být věcný a nenechat se zahnat do rohu. Jakmile se přikrčíte, vytřou s vámi podlahu. Neustále zkoušejí, co si k vám mohou dovolit.

Martin Ondráček: Pátým rysem jsou takzvané dvě tváře. Za zavřenými dveřmi jsou pragmatičtí, ale směrem ven do médií umějí hrát obrovské emocionální divadlo. Ať už jde o hysterii, vyhrožování jadernou válkou, nebo hraní si na ukřivděné oběti.

Tomáš Kopečný: Tyto tváře kombinují. Snaží se vás rozhodit i emocionálními výlevy na jednání. Pro venkovní svět mají tři publika: to domácí ruské, Západ (který je jejich historickým úhlavním nepřítelem) a takzvaný globální Jih, kterému chtějí přesně ukázat, že jsou to právě oni, kdo se Ameriky a Evropy nebojí.

Martin Ondráček: Pojďme si nyní projít některé z těch nejznámějších diplomatických lží historie. Lež číslo jedna: Pakt Ribbentrop-Molotov v roce 1939. Přestože si Sovětský svaz a Německo v tajném protokolu rozdělili Evropu, Moskva jeho existenci oficiálně popírala dlouhých 50 let a označovala západní kopie za padělky CIA.

Tomáš Kopečný: Ukazuje to, že jakmile vypustí velkou lež, která má zakrýt fakt, že se spolupodíleli na rozpoutání druhé světové války, už nikdy z ní neustoupí. Dnes v Putinově Rusku se tento historický fakt navíc znovu účelně zlehčuje a zpochybňuje.

Martin Ondráček: Lež číslo dva: Katyňský masakr. V roce 1940 NKVD postřílela 22 tisíc polských důstojníků a příslušníků elit. Když to prasklo, Stalin okamžitě prohlásil: „Byli to nacisté.“ A této verze se Rusko drželo až do roku 1990.

Tomáš Kopečný: Jde o mimořádně bolestivý důkaz toho, jak Moskva nakládá s elitami národů, které chtějí být nezávislé. Mechanismus je prostý: popřít vlastní vinu a okamžitě ji svalit na někoho jiného. Viděli jsme to i u Buči nebo Mariupolu.

Martin Ondráček: Lež číslo tři: Mainilský incident (1939). Sověti odstřelují vlastní vesnici na hranicích a prohlásí to za finský útok. Následně zahájí invazi. Je to klasická operace pod falešnou vlajkou, jakou známe i z Ukrajiny v roce 2014.

Tomáš Kopečný: Je to léty osvědčená taktika. Vyrobíte si záminku, prohlásíte se za oběť a pošlete tam vojska. My jsme na to v Evropě jen trestuhodně zapomněli.

Martin Ondráček: Lež číslo čtyři: Molotovovy chlebové košíčky. Sověti při invazi bombardují Helsinky. Molotov vystupuje v rádiu a tvrdí, že jejich letadla neshazují tříštivé bomby, ale košíčky s chlebem jako humanitární pomoc.

Tomáš Kopečný: Rusové chtějí těmito lžemi a cynismem zlomit morálku oběti. Finská reakce ale byla geniální – své obranné zápalné lahve s úšklebkem pojmenovali „Molotovův koktejl“. Smích a ironie z vlastního neštěstí jsou na tuto brutalitu nejlepší obranou. Stejně to dnes výborně dělají i Ukrajinci se svými memy.

Martin Ondráček: Proskočíme teď k lži číslo pět a šest, což je sestřelení letounu U-2 a Kubánská raketová krize. Nikita Chruščov věděl, že má amerického špiona, ale nechal Američany tvrdit, že šlo o zbloudilé meteorologické letadlo, aby je vzápětí veřejně zostudil. Během Kubánské krize pak Gromyko lhal do očí Kennedymu, že na Kubě žádné sovětské rakety nejsou, přestože Kennedy už měl na stole satelitní snímky, a Gromyko to věděl.

Tomáš Kopečný: To je ta asymetrie. Když usvědčíte ze lži Rusa, on ani nezamrká a nic se nestane. Když ale Rus nachytá vás, máte problém a oni se vám ještě vysmějí. Jde o hru na nervy a oni v ní jsou velmi kovaní.

Martin Ondráček: Lži číslo sedm a osm: Zvací dopisy z roku 1968 a takzvaní Zelení mužíčci na Krymu. Tady vidíme vzorec, že Moskva agresi omlouvá pozváním od místních pátých kolon. A u Krymu Putin nejprve tvrdil, že po zuby ozbrojení vojáci jsou místní domobrana, která si uniformy koupila v army shopu, aby o rok později natočil dokument, kde se hrdě chvástá, že tam na jeho osobní povel působily ruské speciální jednotky GRU.

Tomáš Kopečný: Chtěl se tím ukázat jako ten chytřejší. Vlastně se tak vysmál všem těm, kteří mu to na začátku věřili. Tím říká: „Podívejte, jak jsem je všechny přelstil a jak jsou hloupí, když mi to sežrali.“

Martin Ondráček: Tváří této politiky je Sergej Lavrov. Vysoký, vzdělaný diplomat, který píše poezii a umí citovat Puškina, ale jehož asistentka má podle zjištění novinářů byty v Londýně, nemovitosti v Moskvě a flotilu luxusních aut. Jak se z respektovaného diplomata z 90. let stala hlásná trouba kremelské válečné propagandy?

Tomáš Kopečný: On se ani moc nezměnil, jen naprosto přesně reflektuje, jak se vyvinul a zradikalizoval celý ruský systém a sám Putin. Není to ideolog nebo mozek operací; je to vykonavatel vůle svého pána. Je to obrovsky loajální a schopný člověk. Má za sebou například dekádu v OSN i dlouhá léta jako velvyslanec na Srí Lance. Ruské elity často používají lidi z okraje nebo menšin, u kterých je extrémní motivace se prosadit a oddaně sloužit Impériu – Lavrov je po otci Armén.

Martin Ondráček: Lavrov i jeho mluvčí Zacharovová bravurně ovládají jazyky. Kde se tito lidé vlastně vzdělávají? Hovoříme o slavném institutu MGIMO.

Tomáš Kopečný: Je to instituce spojená se státem a se zpravodajskými službami. Drží rekordy v počtu vyučovaných jazyků – přes 50. Není to žádná akademická „věž ze slonoviny“ jako mnohé západní univerzity. Je to uzavřená kasta, přípravka přímo zacílená na budoucí prosazování státních zájmů. I proto jsou tak nebezpečně schopní – když ruský diplomat přijede vyjednávat do Afriky, nepotřebuje tlumočníka z angličtiny nebo francouzštiny, ale plynule mluví místním jazykem, třeba svahilsky. To vzbuzuje obrovský respekt.

Martin Ondráček: Když to všechno shrneme, Rusko nedělá už 90 let žádné chyby. Lžou, manipulují a je to jejich taktika. Kde tedy vidíte naše největší selhání? Že jim to vždycky uvěříme?

Tomáš Kopečný: Selhání spočívá v naší zranitelnosti a potřebě hledat s nimi racionální pravdu tam, kde není. Tou jedinou správnou odpovědí je už zmiňovaná finská cesta – umět si z nich udělat legraci, nebrat je vážně. Nikdy se před nimi neohýbat. Krásně to předvedl tehdejší ministr zahraničí Jan Lipavský, který při lživém projevu Lavrova v Radě bezpečnosti OSN demonstrativně opustil sál. To je sebevědomý diplomatický postoj. Pokud budeme v budoucnu s Ruskem o něčem jednat, musíme jim ukázat, že je nutně nepotřebujeme, a dohodnout se jen na tom, z čeho budeme mít prokazatelný užitek i my.

Martin Ondráček: Tomáši, děkuji vám za dnešní detailní rozebrání fungování ruské diplomacie. Mějte se hezky.

Tomáš Kopečný: Děkuji a těším se na příště.