Tomáš Pojar: Ukrajině pomůžeme vycvičit piloty, ale učíme se hlavně my od nich
Letadla, která znamenají víc než jen výcvik
Rozhovor začíná nenápadně — u pěti cvičných letadel pro ukrajinské piloty. Ale rychle je jasné, že řeč není jen o technice. Jde o příběh strategické improvizace, v níž se symbolické propojuje s praktickým.
Sbírka na cvičná letadla pro ukrajinské kadety — Operace Štefan — není jen charitativním gestem. Podle Pojara je to součást širšího úsilí o posílení ukrajinské schopnosti vycvičit vlastní piloty přímo na místě, bez nutnosti složité rotace do zahraničí. „Je to otázka efektivity, ekonomiky i času,“ říká. Simulátory už stojí na Ukrajině i v Česku, a právě lokalita výcviku bude klíčová, pokud má být udržitelný. Protože piloti „nemohou jen tak opustit zemi a vrátit se — musí být tam.“
Co znamená „vítězství“?
V debatě o tom, kdy skončí válka, se Pojar drží věcnosti. „Jednou skončí. Ale co přesně bude ten konec — příměří, klid zbraní, mírová smlouva — nevíme.“ Přesto odmítá katastrofické scénáře o blízké porážce Ukrajiny. Odkazuje na fakt, že Rusko od podzimu 2022 dokázalo dobýt jen 1 % ukrajinského území.
„Obrovská jaderná mocnost nedobyla za rok provinční město Pokrovsk. To je úspěch Ukrajinců,“ říká. Jeho definice vítězství je jiná: existence svobodné a sebevědomé Ukrajiny. Ne nutně s původními hranicemi, ale se schopností se bránit, přežít — a jednou i prosperovat.
Moment Adenauera
Když Pojar mluví o geopolitických paralelách, vrací se ke starému obrazu rozděleného Německa: „Zelenskyj možná jednou zažije svůj Adenauerův moment. Uvědomí si, že je čas budovat to, co je pod kontrolou, a zbytek řešit později.“ Nejde ale o přímočaré přirovnání. Východní Německo bylo německé. Okupovaný Donbas má být podle Kremlu „vypuštěn“ z ukrajinské identity úplně. A právě proto — upozorňuje Pojar — žádná paralela nikdy nesedí dokonale.
Armáda jako laboratoř
Ukrajinská armáda není jen jednou z největších v Evropě. Je i nejvíce „ozkoušená“. Bojuje ve válce, která kombinuje low-tech a high-tech taktiky, improvizaci i preciznost. Podle Pojara je fronta na Ukrajině laboratoří současného i budoucího válčení — a západní armády by ji měly sledovat, učit se od ní, a v budoucnu s ní možná i spolupracovat víc než jen jednosměrně.
Vojáci, kteří jednou přijedou na Ukrajinu v rámci mezinárodních misí, „tam nebudou jen pomáhat – budou se učit.“ V tom je obsažený nenápadný zlom: Ukrajina už není jen objekt pomoci, ale nositelka zkušenosti.
Bez schopnosti udeřit není obrana
Jedno z nejsilnějších poselství rozhovoru přichází ve chvíli, kdy Pojar mluví o tom, co se Evropa musí naučit. Nestačí investovat jen do obrany. Pokud chce být bezpečná, musí mít schopnost udeřit.
„Jinak nás predátor bude ekonomicky vysilovat. Útočit na nás, ale sám neutrpí žádné ztráty.“ Tato jednoduchá teze zní ostře — ale rezonuje s tím, co válka na Ukrajině ukázala: že odstrašení není možné bez skutečné hrozby pro agresora.
Trump, Západ a rekalibrace
Na rozdíl od mnohých evropských hlasů Pojar nepropadá panice z Donalda Trumpa. Neidealizuje ho, ale připouští, že může sehrát důležitou roli. Ať už cukrem, nebo bičem. V kontextu evropské bezpečnosti je ale podstatnější něco jiného: rekalibrace transatlantických vztahů.
Evropa ví, že bez USA to nejde. Ale musí se připravit na svět, kde už Amerika nebude zajišťovat její bezpečnost sama. Břemeno bude víc na Evropanech — finančně, vojensky, politicky. A jak Pojar připomíná, není to jen hrozba, ale i příležitost.
Zbraně, které mají zůstat doma
Poslední část rozhovoru míří k českému zbrojnímu průmyslu. Pojar odmítá dotace jako nástroj inovace a místo toho prosazuje dlouhodobé veřejné zakázky, predikovatelnost a přenos know-how. „Z žádné dotace nikdy nevznikla pořádná inovace,“ říká bez obalu. Podle něj má stát především vytvářet prostředí, kde se vyplatí riskovat, soutěžit a vyrábět doma — a hlavně jasně říkat, co a proč bude nakupovat. V době, kdy bezpečnostní technologie formují nejen obranu, ale i průmyslovou konkurenceschopnost, nejde jen o vojáky. Jde i o ekonomickou budoucnost.
Závěr: Bezpečnost není luxus, ale základ
Tomáš Pojar nevystupuje jako alarmista. Spíš jako realista bez iluzí. Neslibuje rychlý mír, nešermuje zázračnými řešeními. Ale říká jasně: chceme-li přežít jako Evropa, musíme být připraveni. Nejen bránit, ale i udeřit. Nejen doufat, ale plánovat. A Ukrajina je v tom nejen testem, ale i zrcadlem.
