Ukrajina jako válečná laboratoř: Darth Vader v kapse a jednorožci na ministerstvu
Laboratoř inovací jménem Ukrajina: Jak nás válkou zmítaná země předběhla v digitalizaci, zbrojení i medicíně
Dnes si budeme povídat o tom, co se můžeme naučit od země, která se v kritické válečné situaci stala laboratoří evropských inovací. Bývalý vládní zmocněnec pro Ukrajinu a diplomat Tomáš Kopečný s moderátorem Martinem Ondráčkem rozebírají tři klíčové oblasti, ve kterých Ukrajina utekla nejen České republice, ale i zbytku Evropy. Jde o digitalizaci, výrobu zbraní s vojenskou taktikou a specifickou oblast zdravotnictví věnující se léčbě válečných zranění.
Martin Ondráček: Tomáši, kdy jste si poprvé uvědomil, že Ukrajina má schopnost proměnit krizi v obrovskou příležitost?
Tomáš Kopečný: Poprvé mi to došlo už v dubnu roku 2022. Jako tehdejší náměstek na Ministerstvu obrany jsem přijímal delegaci z ukrajinského parlamentu a po výborném jednání jsme s nimi a s Pavlem Žáčkem z Poslanecké sněmovny zašli na večeři a následně do baru blízko Slavie. Když jsem jako hostitel vytáhl peněženku, abych zaplatil útratu, poslanci se na mě podívali a ptali se: K čemu to máš? Proč to nemáš všechno v mobilu? Vysvětloval jsem jim, že tam nosím kartičku pojištěnce, občanku i vstupku do práce a do parlamentu. Odpověděli mi, že oni mají tohle všechno v aplikaci, která se jmenuje Dia. Když jsem nedávno řešil stavební povolení – protože i během války se na Ukrajině dál staví – vyřídil jsem si ho také přes Diu. Tehdy mi došlo, jak ohromně jsou Ukrajinci v digitalizaci před námi, ačkoliv se na ně často díváme jako na chudší zemi. Těmito inovacemi drží linii a neustále překvapují svět i Rusy.
Martin Ondráček: To je vlastně zvláštní, protože tady byl dlouho zažitý stereotyp Ukrajince jako někoho, kdo kope chodníky, přičemž jsme občas s údivem zjistili, že má vyšší vzdělání než my, jen si doma nedokázal vydělat. Ta digitalizace ale nekončí u aplikace Dia. Těch aplikací je hromada, ať už jde o plánování energetických výpadků v jednotlivých okresech, nebo slavný Air Alert, který vás varuje před útoky. Mimochodem, k té varovné aplikaci oni sehnali herce, který v originále namluvil Darth Vadera, aby lidi skutečně zvedl z obýváků a poslal do krytů. Funguje to psychologicky naprosto skvěle. Jak je možné, že to dokázali tak rychle nasadit?
Tomáš Kopečný: Aplikaci Air Alert spustili během pouhých pár týdnů v naprostém chaosu na začátku invaze. Když jsem začátkem roku 2023 navštívil úřad současného ministra obrany, tehdy vicepremiéra pro digitalizaci Michaila Fedorova, fascinovalo mě to dynamické a kreativní prostředí. Na zdech jim visely plakáty Harley Quinn, jednorožec chrlící duhu a warholovská grafika zbraní. Bylo to v době výpadků energií, ale oni si uchovali naprostou kreativitu a nebáli se takové věci dát na úřad vlády, což by v českých podmínkách bylo nepředstavitelné. Měl jsem s sebou kolegy z českého Úřadu vlády a nabízeli jsme jim sdílení našich zkušeností. Velmi brzy jsme zjistili, že to půjde opačným směrem. Řekli nám: Postavte se do řady, už tu čeká patnáct členských států EU v čele s Estonskem, které jinak platí za evropskou špičku, a všichni se učí od nás.
Martin Ondráček: My se tady rok a půl bavíme o tom, že nedokážeme zdigitalizovat katastr nemovitostí, a digitalizace po česku připomíná vypravování vlaku v Indii, na kterém maká obrovské množství lidí hrozně dlouho. Na Ukrajině to funguje nejen u státních aplikací. Oni jsou mentálně v Evropě daleko víc než my. Přijedete do Kyjeva a nabídnou vám hipsterské studené kafe s pomerančovým džusem, které k nám na Letnou dorazí až za rok. Proč to u nich s tou digitalizací jde a u nás ne?
Tomáš Kopečný: K tomu kafi musím říct, že Ukrajinci jsou obrovští fajnšmekři a kávoví gurmáni. Skvělou mletou kávu vám udělají i ve vybombardované radnici v Charkově, kde jinak nesvítilo skoro nic. Ale zpět k digitalizaci. Není to jen tlakem války. Aplikace Dia fungovala už před invazí. Jsou za tím dva faktory. Prvním je ukrajinský vzdělávací systém, který je silně technicky zaměřený. Hodinová dotace matematiky a fyziky je tam mnohem vyšší než evropský i český průměr. Už před válkou se tam stahovaly obří technologické firmy jako Google nebo Oracle, protože tam byla extrémně vzdělaná a cenově dostupná pracovní síla.
Druhý, čistě praktický aspekt, který by se dal replikovat i v Česku, spočívá v důvěře. Oni prostě dali partě mladých lidí kolem Fedorova volnou ruku a prostor dělat věci tak, jak se dělat mají, bez zbytečných byrokratických tabulek. A nedělali to jen státní programátoři, byla to skvělá symbióza státu a soukromého sektoru. Lidé na úřadech byli technicky zdatní a uměli se se soukromými subjekty domluvit, aby poskytly své zdrojové kódy, nejprve třeba pro bono, později na základě standardních kontraktů. Někdo jim zkrátka zametl cestičku a nenechal starší struktury, aby jim házely pod nohy desítky předpisů.
Zázrak jménem ukrajinský zbrojní průmysl
Martin Ondráček: Toto prorůstání soukromého a státního sektoru se naprosto famózně projevilo ve zbrojním průmyslu. Kluci, kteří měli do roku 2022 běžné IT firmy, najednou začali pracovat pro Ministerstvo obrany. Kolik zbraní se dnes vlastně vyrábí přímo na území Ukrajiny?
Tomáš Kopečný: Dnes už Ukrajina nakupuje od svých vlastních firem přes polovinu veškerého vojenského materiálu. Ještě v roce 2022 byl trh ovládán státním holdingem Ukroboronpromem, ale dnes tvoří soukromé firmy nadpoloviční většinu dodávek. Strnulá a neefektivní struktura státních podniků ustoupila do pozadí, protože když umírají lidé, jediné, na čem záleží, je doručování materiálu na frontu, nikoliv politicko-ekonomické zájmy. Loni Ukrajina vyrobila kolem 5 milionů kusů dronů, což pokrývá 97 až 98 procent jejich absolutní spotřeby. Zároveň každý měsíc vyrobí více houfnic než všechny členské státy NATO dohromady, včetně USA. Vyrábějí dokonce i více balistických střel než celá Evropa.
Martin Ondráček: Mě nedávno v Kyjevě fascinovala schůzka v jedné soukromé továrně na drony. Bavil jsem se s člověkem, který technologicky stál za Operací Pavučina, kdy Ukrajinci propašovali FPV drony v kamionech a zničili ruské strategické bombardéry. Tajná služba SBU neměla problém najmout si na to špičkového civilního experta ze soukromé firmy, nechat ho tu operaci zpracovat a podepsat se pod ni. Je úžasné, že se to děje mimo těžkopádné vojenské struktury.
Tomáš Kopečný: Klíčové je, že tento ekosystém funguje organicky a decentralizovaně. Státy po celém světě, včetně Pentagonu se Silicon Valley, se o tohle snaží 15 let a nedaří se to kvůli odlišné mentalitě. Na Ukrajině lidé z marketingu či designu najednou začali dělat kampaně pro válečné účely nebo vybírat peníze na zbraně. Nešlo o státní zakázku na designové studio, byly to desetitisíce civilistů, kteří se báli o přežití a zapojili do obrany všechno, co uměli.
Martin Ondráček: Druhou věcí vedle zbrojení je taktika. Od vysokého příslušníka české armády jsem slyšel, že se sice řeší vstup Ukrajiny do NATO, ale spíš by se NATO mělo snažit mít Ukrajinu u sebe, protože od nich se teď potřebujeme učit. Ukrajinští velitelé s obrovskou válečnou zkušeností prý ze západních školení odjíždějí s tím, že se už nemají co naučit. Je to tak?
Tomáš Kopečný: To předávání zkušeností nabralo reverzní tendenci. Na začátku bylo užitečné posílat nováčky na výcvik do Libavé nebo do Británie, ale poslední dva roky už to pozbývá smysluplnosti, protože bojiště se vyvíjí příliš rychle. Ukrajinci bojují primárně na úrovni čtyřtisícových brigád, k plné integraci do obrovských divizí tam nedochází, protože to nedělají ani Rusové. Zkušení ukrajinští důstojníci u nás často zjistí, že předepsané západní postupy v praxi nefungují. Zato v osvojování technologií jsou bleskoví. Zatímco standardní výcvik na systém Patriot trvá dlouhé měsíce až rok, ukrajinští specialisté to zvládli za dva až tři měsíce. Američtí velitelé to přisuzují obrovské motivaci a právě tomu špičkovému technickému vzdělání – oni prostě chápou fyziku interceptorů mnohem rychleji.
Od bionických rukou po duševní zdraví: Zázrak jménem Superhumans
Martin Ondráček: Poslední oblastí je zdravotnictví. Celkové ukrajinské zdravotnictví sice běžně nechcete zažít, protože se tam za všechno platí, dokonce vám naúčtují i každý použitý obvaz – což by si měli uvědomit všichni, kdo nadávají na český systém. Ale v péči o válečná zranění a v protetice jsou dnes světovou špičkou, u které se můžeme inspirovat.
Tomáš Kopečný: České zdravotnictví je opravdu špičkové i ve srovnání s americkým nebo francouzským. Právě proto jsme na začátku dělali program Medevac a evakuovali těžce zraněné – například těžce popálenou ukrajinskou holčičku, které naši plastičtí chirurgové zachránili život. V roce 2023 jsme si ale řekli, že to otočíme a začali jsme české lékaře vysílat na Ukrajinu. První rok tam byl obrovský vděk, ale během třetího turnusu v roce 2025 už naši lékaři přiznávali, že tam nemají moc co předávat. Totéž říkali i američtí kolegové. Objem a typ traumat z války je totiž něco, s čím se v mírovém zdravotnictví nikdo nesetká, takže dnes se západní lékaři učí od těch ukrajinských.
Martin Ondráček: Co je to projekt Superhumans?
Tomáš Kopečný: Superhumans je soukromá klinika v obci Vynnyky nedaleko Lvova. Vznikla díky tomu, že syn Warrena Buffetta, Howard Buffett, poslal týmu zakladatelů na začátku 60 milionů dolarů a celkově už projekt podpořil 800 miliony dolarů. Postavili tam něco, co nemá obdoby ani v USA. Dělají tam protetiku, která vypadá doslova jako ze Star Wars – sám Luke Skywalker by jim tu bionickou ruku záviděl.
Nezabývají se ale jen končetinami. Řeší i popáleniny a léčbu sluchu, protože 60 procent ukrajinských veteránů má kvůli výbuchům doživotní problémy se sluchem. Obrovskou sekcí je tam ale duševní zdraví. Ukrajinská společnost byla dřív mnohem konzervativnější, ale dnes tam probíhá obrovská detabuizace a destigmatizace těchto problémů.
Česko tam výrazně pomáhá s reformou institucí. Před deseti lety by všechny veterány s traumaty zavřeli do obrovských oplocených areálů. Dnes chápou, že cesta vede přes malá centra, kde je sice psychiatr a psycholog, ale naprosto klíčovou roli hrají takzvaní peer terapeuti. To jsou lidé, kteří si podobným traumatem prošli před lety a dnes učí ty nové, jak s tím žít. Nikdo se nevrátí s utrženou rukou rovnou do práce, dokud mu někdo nepomůže srovnat se sám se sebou. Ukrajina chápe, že psychické trauma není lepra ani ostuda. Z toho všeho teď v obrovském tavicím kotli krve a obětí vzniká úplně nový ukrajinský národ, který si tyto zkušenosti ponese další století.
Martin Ondráček: Vy jste ve státní správě působil dlouhé roky. Máte pocit, že my v Česku jsme ochotní se tyhle věci od Ukrajinců učit, abychom si za deset let nemuseli říkat, že jsme to propásli?
Tomáš Kopečný: Vždycky je to o konstelaci konkrétních lidí, kteří těm dobrým nápadům dají nebo nedají prostor. Já měl to štěstí, že jsem pochopení nacházel. Myslím, že na to máme. Česko je hlavním dodavatelem munice na Ukrajinu jen díky tomu, že jsme byli flexibilní. Jsme pro ně inspirací v reformě duševního zdraví, kterou my jsme se před dvaceti lety učili od Holanďanů, a teď ji my učíme Ukrajince. Naší typickou brzdou je jen taková ta hobitská absence sebevědomí. Ale myslím, že i díky muniční iniciativě a pozornosti světa jsme se naučili pracovat se sebedůvěrou lépe a že za deset let budeme moci říct, že jsme udělali obrovský krok dopředu. Není to totiž jen o státu, ale o firmách, občanské společnosti a o nás všech jako celku.
