Život v zamrzlém Kyjevě s novinářem Adamem Syberou

Martin Ondráček: Mimořádně k vám přicházíme jindy než ve čtvrtek a mimořádně tady také není Tomáš Kopečný. Spojíme se do Kyjeva s Adamem Syberou, českým novinářem, který pracuje pro Kyiv Independent a dlouhodobě v ukrajinské metropoli žije. Budeme si povídat o tom, jaké to je bydlet ve městě, kde jsou výpadky elektrické energie na denním pořádku, občas neteče voda a v příšerných mrazech ve spoustě domácností vůbec nefunguje vytápění. Adame, zdravím tě do Kyjeva. Ahoj.

Adam Sybera: Dobrý den.

Martin Ondráček: Adame, ty jsi teď doma. Ještě než jsme začali natáčet, tak jsi mi říkal: „Hele, je to super, začal jít proud, tak dvě hodiny by to mohlo vydržet.“ Kolik tam teď máš stupňů?

Adam Sybera: Teď asi devět nebo deset. Přes jedenáct mi to nešlo poslední dva týdny. Topení je hodně slabé, a když pracuju po večerech a venku mrzne, bylo i minus osmnáct, tak sedím vedle plynového sporáku. Ten mi dělá takový malý ohýnek. Je to možná trochu romantické, ale hezčí by samozřejmě bylo, kdyby tu bylo teplo.

Martin Ondráček: Jak se dá dlouhodobě fungovat, a dokonce i pracovat, v deseti nebo jedenácti stupních? Viděl jsem záběry od kolegů z nadačního fondu Sergeje Prytuly, kteří sedí v kancelářích normálně v bundách a říkali, že tam mají dvanáct, třináct stupňů. To přece není na nějaké dlouhodobé žití.

Adam Sybera: Ne, a to je na tom to nejhorší. Den nebo dva se to ještě nějak vydržet dá, ale pak to roste exponenciálně. Přijdeš domů, jsi unavený z toho, jak se pořád klepeš zimou, takže jsi ještě víc vyčerpaný. V noci ti není teplo, a čím déle to trvá, tím hůře se ti i přemýšlí. Já jsem se teď na víkend z Kyjeva na chvíli zdejchnul za prarodiči přítelkyně do tepla, kde mají kamna, abych si od tohohle života trochu odpočinul a načerpal síly. U nás v kanceláři jsme to museli řešit tak, že jsme koupili padesát metrů takové té stříbrné izolační fólie, dali jsme si ji všude na zem, abychom to tělesným teplem a přímotopy vytáhli alespoň na třináct až patnáct stupňů. Navíc, když jako novinář pořád píšeš a tvůj MacBook má kovový povrch, úplně ti z toho mrznou ruce. Tady musím poděkovat Alex Alvarové, která mi poslala hromadu kapesních ohřívačů. Používáme i takové ty, co si dáš přímo na tělo a ony pár hodin vytvářejí teplo. Všechno se řeší strašně provizorně a je to opravdu nepříjemné.

Martin Ondráček: Ty sice máš přítelkyni, ale nemáte děti, takže se postaráš sám o sebe. Představa, že máš doma roční nebo dvouleté dítě, je ale úplné sci-fi. Tomu nevysvětlíš, že Putin je blázen a kvůli němu je zima. Jaké existují triky, jak se zahřát? Všiml jsem si na sociálních sítích, že spousta lidí si v Kyjevě staví doma stany. Říkají, že to docela dobře izoluje a zevnitř se to dá zahřát vlastním tělesným teplem.

Adam Sybera: Přesně tak. I přítelkyně má doma takový malý stan, do kterého si zalezeš ve dvou na karimatku. Co vím, tak rodiny s dětmi to dělají běžně a děti spí právě v nich. Ale víš co, o děti se rodiče ještě nějak postarají. Mně je nejvíc úzko, když vidím ten velký levý břeh Kyjeva. Jsou tam obrovské třicetipatrové paneláky, kde najednou nejdou výtahy. Představ si, že jsi sedmdesátiletý důchodce a žiješ sám. Bez výtahu to prostě nevyjdeš. Už jen samotná cesta pro jídlo se mění ve strašně složitou misi.

Martin Ondráček: To si málokdo umí představit. I když na druhou stranu pár desítek tisíc lidí v České republice zřejmě ano, protože my jsme ve středu večer vyhlásili sbírku a ta už má přes sto milionů korun. Ten zájem je naprosto famózní a lidi motivuje k posílání peněz i to, že teď je v Čechách taky mimořádně tuhá zima, takže si to děsivé peklo dokážou lépe představit. Jak teď Kyjev vlastně vypadá? Žije to město nějak? V běžných časech to je moderní evropská hipsterská metropole plná barů a hospod.

Adam Sybera: Město žije. Obytné domy jsou sice ponořené do tmy, pokud zrovna člověk není movitější a nemá generátor, ale restaurace a bary fungují. Už před lety, když výpadky začaly, se přizpůsobily. Dnes se sice říká, že je to nejhorší leden od roku 2022, ale armáda a dobrovolníci provozují takzvané body nezlomnosti. Mají tam generátory, vaří se teplé jídlo, lidé se tam mohou ohřát a zůstat, jak dlouho chtějí. Takhle funguje i spousta barů, které dostaly výjimku z nočního zákazu vycházení. Například krymskotatarská restaurace Musafir nedaleko Chreščatiku slouží jako bod nezlomnosti. Vaří tam za nižší ceny nebo i zadarmo a pomáhají lidem z okolí, kteří potřebují teplo a jídlo. Funguje obrovská vlna solidarity. Pokaždé mě překvapí, když si Rusové myslí, že tímhle Ukrajince zlomí. S kýmkoliv se bavím, ten je naopak ještě odhodlanější vydržet a na Rusko je o to víc naštvaný. Dokážou vykopat ten příkop jen ještě hlubší. I ten největší optimista se už směrem k Rusku nebude chtít dívat další desítky let.

Martin Ondráček: Vzniká tam celá generace lidí, kteří budou na Rusy strašně naštvaní, protože tohle se neodpouští. Kyjev se vždycky podaří nějak zprovoznit, pracují na tom desítky opravárenských čet. Jenže Rusové nejsou hloupí, a jakmile se město trochu rozsvítí, přijde další útok na rozvody a teplárny. Je to hra až do jara.

Adam Sybera: Určitě. V Kyjevě už dnes nenajdeš jedinou trafostanici nebo zařízení na výrobu tepla a energie, které by nebylo zasažené. Zrovna včera proběhl další kombinovaný útok, letělo na Ukrajinu 325 dronů a na čtyřmilionovou evropskou metropoli pustili i raketu Ch-22, což je velmi nepřesná střela původně určená na potápění křižníků. Hodně lidí už odjelo, spekuluje se, že z Kyjeva zmizel už téměř milion lidí, kteří mají nějaké zázemí mimo město, kde je větší dostupnost tepla a energie.

Martin Ondráček: Když hospody a bary fungují jako body nezlomnosti, co školy? Fungují teď v Kyjevě?

Adam Sybera: Ano, fungují, ale záleží na konkrétním rajónu a na tom, jak těžký zásah dostal. Levý břeh hodně trpí, tam si školami nejsem jistý, ale tady u mě na Podolu školy pracují. Nabízejí nejen výuku, ale díky velkým generátorům slouží i jako provizorní zázemí pro místní. Od začátku války ale většina dětí jede online výuku, podobně jako za covidu. To je obrovský problém, tahle generace už jede v tomhle omezeném režimu třeba šestý nebo sedmý rok. Pro nás, kteří jsme vyrůstali v normálním dětském kolektivu, je to nepředstavitelné. To bude muset Ukrajina po vítězném konci války intenzivně řešit, to sociální oddělení dětí od běžného života je obrovské.

Martin Ondráček: A supermarkety? Dají se pořídit základní potraviny?

Adam Sybera: ATB a ty větší supermarkety fungují, ty mají dostatečný rozpočet na pořízení velkého generátoru. Ale takové ty menší večerky, u nás bychom řekli Žabky, ty musí často zavírat.

Martin Ondráček: To musí být velmi nepříjemné. Ty máš doma nějaké zásoby, třeba svíčky a baterky?

Adam Sybera: Baterky mám. Co se týče jídla, tak téměř každý Ukrajinec mojí generace měl prababičku nebo pradědu, kteří přežili hladomor. Všichni mají rodinné pověsti o tom, jak to bylo drsné, a navíc úplně skvěle zavařují. Mám spoustu zavařenin od babičky mé přítelkyně. S jídlem je tu ale jeden problém, který si málokdo uvědomí – když ti dva dny nejde elektřina, nejde ani lednička. Zase takové teplo tu sice není, aby to rychle hnilo, ale s čerstvými potravinami to problém zkrátka je.

Martin Ondráček: Zmínil jsi, že se ti teď na pár hodin zapnul proud. Jsou ty výpadky plánované? Existuje nějaký rozvrh, kdy proud půjde a kdy ne?

Adam Sybera: Ukrajinci jsou výborní v digitalizaci, je na to i speciální aplikace Kyiv City Energy. Dřív tam normálně fungoval rozvrh, ale teď je energetická síť natolik poškozená, že je to úplně náhodné. Prostě nevíš, kdy ti proud naskočí a kdy vypadne. Poslední týden se to trochu lepší, opraváři na tom pracují dvacet čtyři hodin denně. Včera jsme dokonce dělali příběh o dvou starších opravářích, kteří zemřeli vyčerpáním. Jeden na podchlazení a druhý na celkové selhání organismu, protože jeli dvacet hodin v kuse. A zkušených mistrů pro čtyřmilionové město zase tolik nemáš.

Martin Ondráček: Jezdí vůbec městská doprava, jako je metro nebo tramvaje?

Adam Sybera: Metro jezdí. Nad tím jsem se takhle nezamýšlel, ale asi musí být napojené na nějakou zabezpečenou páteřní síť. Tramvaje dole ale nejezdí.

Martin Ondráček: V tom metru je teplo?

Adam Sybera: Jako všude, takových osm stupňů, ale aspoň to není minus patnáct. V noci metro funguje primárně jako kryt. Lidé se tam stáhnou, obzvlášť rodiny s dětmi, postaví si tam stany a trochu to tam zadýchají. Já mám naštěstí dobrý kryt přímo v baráku ve sklepě, takže do metra při náletech nechodím. S tou elektřinou je to těžké, první týden po návratu z Čech jsem byl tři dny úplně bez proudu i tepla. Jsem rád, když aspoň teče voda a můžu si ji nějak ohřát. Když ti teď proud naskočí, stihneš si vyprat, trochu prohřát místnost přímotopem, ale že bys byt vyhřál na celou noc, to vůbec. Pořád spím pod třemi peřinami.

Martin Ondráček: Zpět k rodinám s dětmi. Viděl jsem video natočené v bytě, kde bylo třináct stupňů a nějaký kojenec tam byl zahrabaný v peřinách s dvoulitrovou PET lahví s teplou vodou, aby ho hřála. Jak jinak to rodiny řeší?

Adam Sybera: Petky s teplou vodou jsou velmi provizorní řešení. Velkým lifehackem jsou právě ty kapesní ohřívače. Zdá se to jako málo, ale když vydrží hřát osm až dvanáct hodin a obložíš s nimi kolébku, teplo to udělá. Je to ale strašný hardcore. Jdeš opravdu na krev ve vymýšlení, jak ten život udělat aspoň trochu snesitelný. Zranitelní lidé trpí nejvíc. Rodiče proto s dětmi často chodí do bodů nezlomnosti, kde je wifina, tam se přes den učí a zahřejí se. V noci pak nastupují tahle provizorní řešení.

Martin Ondráček: To musí strašně posilovat komunitní vztahy a solidaritu. Viděli jsme záběry z pouličních „mejdanů“, kde se grilovalo a pil se horký čaj. Děje se to?

Adam Sybera: Jo, to dělají hodně mladí lidé. Založí si chat na Telegramu, sezvou kamarády a udělají takovou „tusovku“ neboli párty na parkovišti. Někdo přinese generátor, grily. Bezpečnostní složky to navíc dost tolerují, i když to zasahuje hluboko do nočního zákazu vycházení, protože chápou, že je to jeden z mála způsobů, jak se dostat k teplu. Ale i mimo tyhle akce je solidarita obrovská. Dnes ráno mě třeba na schodech zastavil soused a ptal se, jak jsem na tom s internetem. Když nešla elektřina, nešel mi router a mobilní data padala. On měl router napojený na obří baterii EcoFlow, tak mi hned dal heslo na svou wifinu. V těch nejmenších praktických věcech víš, že se vždycky můžeš o někoho opřít. To tě hrozně naplňuje. Nemám křišťálovou kouli a nevím, jak válka dopadne, ale jsem naprosto přesvědčený, že Ukrajinci to nikdy nevzdají. Civilisté ani armáda.

Martin Ondráček: Na Ukrajině se současnému stavu říká „holodomor“, což odkazuje na Stalinem řízený hladomor ve 30. letech. Jsou už nějaká data o tom, zda v Kyjevě kvůli těmto krutým podmínkám umírá více lidí, zejména těch starších?

Adam Sybera: To je dobrý podnět na analýzu. Tři týdny té nejhorší zimy jsou zatím asi krátká doba na nějakou jasnou křivku, ale když vezmeme v potaz ty dva elektrikáře, kteří zemřeli na vyčerpání, dovedu si představit, že u starších a zranitelnějších obyvatel se ta čísla bohužel zvýšila.

Martin Ondráček: Co teď v obchodech nejvíce chybí z věcí, které by mohly pomoci? My jsme v Čechách sháněli stanice EcoFlow a ty jsou prakticky vykoupené.

Adam Sybera: Tady je to stejný problém. Cokoliv, co vytváří teplo, chybí. Přímotopy jsou absolutně vykoupené. Ale ono se to dělo už před zimou, lidé se připravovali, protože už je to čtvrtá válečná zima. Upřímně se divím, že si toho Evropa nevšimla dřív. Když byl v Kyjevě Petr Pavel, Zelenskyj mu hned říkal, že Kyjevu chybí protivzdušná obrana (PVO). Všichni věděli, co bude Rusko v zimě dělat. Vždycky mě děsí, do jakých debat se na Západě pouštíme, když někdo argumentuje, že systémy PVO jsou finančně neudržitelné. Ukrajinci jsou jediní, kdo za to platí krví. Kdo by chtěl přepočítávat ukrajinský život na cenu rakety?

Martin Ondráček: Natáčíme to v neděli a zrovna jsem sledoval nějakou debatu, kde představitel SPD pan Ševčík vysvětloval, že nemá smysl posílat na Ukrajinu letadla, protože by je stejně někdo sestřelil. To by se člověk zvedl a šel mu dát přes hubu. Ať si to jede do toho Kyjeva na čtrnáct dní do osmi stupňů vyzkoušet. Kyjevu teď třeba do Patriotů chyběly rakety, a ačkoliv ten systém stojí přes miliardu dolarů a výstřel milion a půl, brání třímilionové město a srdce obrovské země. My teď pro ukrajinské nemocnice, kde je na chodbách jedenáct stupňů, nakupujeme generátory. Jeden z nich stojí i osm milionů korun.

Adam Sybera: Nemocnice jsou už tak strašně zatížené obrovským množstvím zraněných z ruských útoků. My často počítáme jen ty, kteří zemřeli, ale už nepočítáme těch šedesát lidí, kteří utrpěli vážná zranění a potřebují péči. A pak je položíš do špitálu, kde je jedenáct stupňů a nefunguje elektřina. Za ty generátory a za celou českou sbírku bych chtěl jménem Ukrajinců hrozně moc poděkovat. Česká solidarita tu velmi silně rezonuje. Když jsem v Praze, půlka lidí se mě ptá, jestli nejsem ukrajinský fašista, ale když jsem na Ukrajině a někdo zjistí, že jsem Čech, okamžitě s obrovským vděkem zmiňuje přesně tyhle české iniciativy. A co se týče PVO, Patriot je sice drahý, ale existují i jiné způsoby, jak sestřelovat drony. Jsou tu levnější systémy Buk nebo právě ty české bitevníky L-159. Každá taková věc zachraňuje životy.

Martin Ondráček: O letounech L-159 se bavíme od léta. Na hlídkování kolem Kyjeva a sestřelování dronů by úplně stačily. Řešily se i starší L-39, ale ty jsou po světě moc olítané a střelba z kulometů by ty stroje kvůli zpětnému rázu doslova rozpadla na šroubky. Nové Skyfox od Aera Vodochody jsou zase moc drahé. Zpět ale k běžnému životu – viděl jsem roztomilé video, kde nějaká Ukrajinka posílá Putinovi vzkaz: „Vy nám vypínáte proud, vy debilové. Víte, co se stane? Za devět měsíců se narodí další milion banderovců.“ Funguje tam i v těhle mrazech nějaký intimní život?

Adam Sybera: Nechci zabíhat do úplných detailů, ale když se mi vrátila přítelkyně z Varšavy, tak musím potvrdit, že ve dvou pod tou peřinou je zkrátka mnohem tepleji. (smích)

Martin Ondráček: Když se ohlédneš zpět za tímto náročným obdobím, máš ještě nějakou silnou historku spojenou s těmi výpadky?

Adam Sybera: Jak už jsem zmiňoval, tou nejsilnější věcí je ta lidská solidarita, ať už šlo o souseda s wifinou nebo o úplné drobnosti. A pak mě napadá jedna věc, když ten „chladomor“ začal, měli jsme zrovna s naším fotbalovým týmem sezónní rozlučku a šli jsme do sauny. V Kyjevě je velká tradice saunování spojená se skákáním do ledové vody přímo do Dněpru. Dělali jsme si u toho legraci, že právě tohle chtějí Rusové okupovat – zemi, kde se lidé pro radost koupou v zamrzlém Dněpru.

Martin Ondráček: Jsi v Kyjevě dlouho. Zvykl sis už na život ve městě, které je pod neustálým raketovým a dronovým útokem? Říkal jsi, že máš v domě dobrý sklep – chodíš při poplachu vždycky do krytu?

Adam Sybera: Jak kdy, strašně záleží, jak je člověk vyčerpaný. Někdy máš za sebou těžký den, ležíš a jen podvědomě slyšíš poplach a výbuchy třeba někde přes řeku. V tu chvíli často ani nevstávám. Ale když slyšíš letět hejno dronů Šáhid, to je něco jiného. Zní to přesně jako Hagridova létající motorka z Harryho Pottera. Z toho jde strašný strach, dokonce větší než z rakety. U rakety víš, že je menší pravděpodobnost, že trefí zrovna tvůj byt. Ale když ti dron bzučí přímo nad hlavou, najednou ten motor zrychlí a letí střemhlav dolů... Měl jsem jeden zásah hned přes ulici, u humanitárního centra. To nevydrží v posteli nikdo, minimálně zalezeš za dvě zdi do vany nebo rovnou do krytu. Když ti to bzučí nad střechou čtyři hodiny v kuse, do krytu prostě jít musíš.

Martin Ondráček: Na co si ve válečném městě dáváš každý den pozor?

Adam Sybera: Naprostý základ je dobíjení. Jakmile naskočí proud, okamžitě dáváš do sítě všechny powerbanky a zařízení, abys byl připravený. Bez ohřívačů nevyjdeš z domu. Navíc, jako novinářům z Kyiv Independent nám chodí i různé výhrůžky. Člověk pak žije v mírné nervozitě. Jednou jsem šel večer domů z piva a celou cestu vedle mě jelo stejnou rychlostí černé auto se zatemněnými skly. Bylo mi z toho hodně nepříjemně. Nechci říct, že žiju v paranoie, ale v Praze se takhle prostě neohlížíš. Ta únava z neustálého napětí se kumuluje. Když pak přijedu za rodiči na Vysočinu, první dva dny prakticky jenom v kuse spím. Není to fyzická únava, ale to podvědomé uvolnění, že ti najednou nehrozí bezprostřední nebezpečí. Najíš se a jdeš zase spát, doháníš ohromné resty.

Martin Ondráček: Zeptám se čistě prakticky. Pomáhá na tu ukrutnou zimu v bytech alkohol?

Adam Sybera: Chvilku jo. Ale když ho pak ze sebe potíš, tak ti moc příjemně není. Když ti jedou nervy, tak si před spaním pár piv dám. Když jsme s partou, pijeme občas i něco ostřejšího, tady je velmi oblíbená chrynovucha, což je pálenka z křenu. Krásně ti to protáhne nosní dírky, že se ti lépe dýchá, a hezky tě to zahřeje.

Martin Ondráček: Adame, děkuju moc za velmi zajímavé a poučné povídání. Drž se! Přál bych ti, ať se Rusové trefují do těch energetických zdrojů co nejmíň, ať se co nejvíc lidí zahřeje. My v Česku uděláme všechno pro to, abychom tu ohromnou vybranou částku ze sbírky co nejrychleji a nejsmysluplněji utratili za pomoc.

Adam Sybera: Spíš si všichni přejme, aby válka skončila co nejdřív a aby Rusko zkrátka už dál pokračovat nemohlo. Dokud bude moct, tak pokračovat bude, to musí být každému jasné. Tady se už rok mluví o nějakých mírových dohodách, a vždycky když se o nich začne mluvit, tak nás prostě zbombardují nebo nám tu udělají tenhle chladomor. Jak můžeš věřit někomu, kdo tě pokaždé podrazí?

Martin Ondráček: Že Rusům se nedá věřit a žádný mír nechtějí, to chápou už snad všichni, kromě pár výjimek. Adame, opatruj se, posíláme hodně energie a pozdravů do Kyjeva. Ahoj!

Adam Sybera: Děkuju, ahoj a doufám, že se brzy uvidíme.

‍