Babiš šetří na obraně. Co to vezme doma a co u spojenců?

Martin Ondráček: Vítejte u dalšího dílu Komu zvoní hrana? Dnes se podíváme na to, co se děje s českým rozpočtem na obranu, vnitřní bezpečnost a tajné služby. Já jsem Martin Ondráček a vítám vás ze studia Dárku pro Putina.

Tomáš Kopečný: Já jsem Tomáš Kopečný a vítám vás z hor.

Martin Ondráček: Žádný člověk není ostrov sám pro sebe. Každý je kusem pevniny, části kontinentu. A proto se nikdy neptej, komu zvoní hrana. Zvoní tobě. Už několik let se vždycky, když se mluví o rozpočtu na obranu a na bezpečnost, celá diskuse rotuje kolem dvou procent hrubého domácího produktu. A ono to určitě má nějakou historii. Tomáši, vy určitě budete vědět, kdy ta dvě procenta vznikla.

Tomáš Kopečný: Během studené války to nebyla dvě procenta, bylo to mnohem víc. Spojenci dávali víc jak dvě procenta, někteří víc jak tři procenta na obranu. Když se rozpadl Sovětský svaz a studenoválečné soupeření skončilo, tak se zkrátka všichni v Alianci dohodli, že si mohou dovolit omezit výdaje na minimum a že zároveň budou připraveni, pokud budou vydávat aspoň dvě procenta, na nějakou varovací dobu – to znamená na nějakou dobu přípravy na skutečně velkou krizi, která může přijít. My jsme se členy Aliance stali poté, co jsme se o to několik let snažili, a byl to největší tehdejší úspěch české zahraniční politiky. Stali jsme se jím v roce 1999 a v podstatě hned od té chvíle jsme naše obranné výdaje začali sesekávat níž a níž. Stejně tak to ovšem dělala spousta dalších členů, ať už starších, nebo novějších.

Tato varovací doba se ale začala odpočítávat od okupace Krymu v roce 2014. Já si to živě pamatuji, protože tehdy jsem v Alianci sloužil jako stážista a člen dvou útvarů, které se zabývaly médii a varováním nastupujících hrozeb. Živě si vybavuji, jak se tou anexí Krymu a útokem na Donbas veškeré plánování Aliance naprosto přetočilo. My jsme tehdy ještě vymýšleli, jak by mohlo NATO budovat obranné a bezpečnostní schopnosti třeba i v subsaharské Africe kvůli Guinejskému zálivu u Nigérie. Ale po roce 2014 si na Nigérii rozhodně nikdo nevzpomněl. Bylo jasné, že ta doba přípravy na něco velkého je tady, a proto velšský summit v roce 2014 vyhlásil, že ta dvě procenta se musí splnit do deseti let, protože jinak ta doba varování už nebude k ničemu.

A v momentě, kdy se nyní bavíme o nejen dvou procentech, ale pěti procentech HDP, tak to není kvůli tomu, abychom někoho potěšili. To je kvůli tomu, že ta varovací doba už prostě skončila. V devadesátých a nultých letech až do roku 2014 bylo tak trošku jedno, kolik na tu obranu šlo, protože nic velkého nehrozilo. V momentě, kdy se všichni v NATO začali připravovat na to, že ze strany Ruska může přijít něco seriózního, tak ta dvě procenta byla naprosté minimum. No a po invazi v roce 2022 už ta dvě procenta prostě nejsou dostačující.

Teď je důležité si říct, vůči čemu je to dostačující nebo nedostačující. Ta základní věc je: obranné plány Aliance jsou stavěné tak, že všechny členské státy dohromady mají být schopné bránit se Rusku a odstrašit nepřátele – což nemusí být jenom Rusko, ale primárně je to o něm jako o největší hrozbě. V momentě, kdy se dá dohromady ten plán, co všechno potřebujete za brigády, divize, za techniku, za tanky, letouny, kolik vojáků, tak se to kvantifikuje. Z celkového HDP Aliance se potom rozpočítá, kolik by kdo měl platit. To jsou ta dvě procenta, respektive nově tři a půl procenta lomeno pět procent.

Martin Ondráček: Možná jste stejně překvapeni jako my, že jste si nijak výrazně nevšimli toho, že by hlavní zpravodajské televizní relace otevíraly zprávou o tom, že tahle vláda škrtá rozpočet na obranu a bezpečnost. Ani o tom nevyšlo moc článků, když to zpátky hledáte. A vlastně je ten pohled velmi neúprosný. Najdete takové částečky, kde někdo říká: „Jo, něco se škrtá, nějakých 21 miliard,“ ale je to takové zvláštní škrtání, že se vlastně něco škrtne, ale nic se nestane. V každém případě přiznávají 21 miliard dolů z rozpočtu na obranu a bezpečnost, což je 2,07 %. A je to furt nad dvě, říká Schillerová i generál Zuna. Vy to taky vidíte nad dvě? Ať si tu debatu trochu zkomplikujeme.

Tomáš Kopečný: Podle toho, jak vypadá ten rozpočet, tak přímo kapitola Ministerstva obrany je 1,76 %. Vláda spoléhá na to, že když se bavíme o těch pěti procentech, je tam nějaká nová kategorizace těch výdajů. Tři a půl procenta by mělo být na obranu a jedna a půl procenta na s obranou související výdaje. Pořád by tam ale měla být ta dvě procenta na obranu, a je to tedy 1,76 %. Pravděpodobně uznatelné tam budou ještě nějaké setinky procenta, takže ten obranný rozpočet se z perspektivy NATO asi dostane na 1,8 %.

Martin Ondráček: Počkejte, tohle musíme vysvětlit, protože vy mluvíte najednou o nějakých uznatelných nákladech. Já to zkusím malinko přeložit a navedu vás, co chci slyšet. Za určitých okolností se totiž dají do rozpočtu na obranu a bezpečnost alokovat náklady, které se netýkají přímo vojáků a zbraní, ale třeba výstavby silnic, železnic nebo mostů. Jak to je přesně tohle?

Tomáš Kopečný: Pokud to přímo souvisí s vojenskou infrastrukturou a například ta silnice, dálnice nebo železnice bude speciálně upravená pro to, aby po ní mohla projíždět vojenská vozidla v rámci takzvaného Host Nation Support (podpory hostícího národa pro logistiku a vojenskou mobilitu), tak je to uznatelný výdaj. Pokud si do toho ovšem některá vláda hodí výstavbu nové dálnice, kterou by i tak stavěla a nesouvisí to přímo s tou vojenskou využitelností, tak to uznatelné není. Takže zpátky – z té 1,5 % na související výdaje nelze započítat prostě každou korunu, kterou dáme do nové silnice nebo do Ředitelství silnic a dálnic. Jenom to, co je specificky dedikováno právě pro to vojenské využívání těchto silnic a dálnic. A tam si myslím, že bude asi jádro toho nepochopení při počítání s tím, že by nám například NATO automaticky uznalo za obranný výdaj téměř 20 miliard korun v plánu na rozpočet na letošní rok na dálnice. Velmi pravděpodobně neuzná.

Martin Ondráček: Já to zkusím přeložit, jestli to chápu dobře. Znamená to, že když stavím dálnici z bodu A do bodu B a rozhodnu se, že ten most na ní udělám tak, aby po něm opravdu mohly jezdit tanky, můžu jako speciální výdaj započítat jenom investice na posílení nosnosti toho mostu, že jo? Nikoli celý most a celou dálnici.

Tomáš Kopečný: Přesně tak. Nebo třeba speciální odstavná místa, která budou využívána pro přesun vojenského útvaru nebo konvoje. To jsou skutečně extra náklady.

Martin Ondráček: My se tady bavíme o tom, že ta vláda vědomě lže, nebo neříká pravdu, když tvrdí, že tyhlety položky budou započitatelné? To je ten rozdíl mezi těmi 2 % a 1,76 %, o kterých mluvíte vy. Chápu to dobře?

Tomáš Kopečný: Myslím si, že tam bude započitatelného něco málo i nad těch 1,76 %, takže nakonec se pravděpodobně dostaneme na 1,8 %, nikoliv ovšem na 2,07 %. Neoznačil bych to za lež, protože si nejsem jistý, že to ti vládní představitelé, kteří to takto komunikují, ví. Lež je vědomá nepravda. Ale mám pocit z informací z plánovacích míst na českém i aliančním prostředí, že to prostě bude tak, jak říkám.

Martin Ondráček: Vy současně mluvíte o nějakých 3,5 % a pak o dalších 5 %. Těch 5 % je výhled, toho bychom měli dosáhnout kdy?

Tomáš Kopečný: Někdy v roce 2033, 2035.

Martin Ondráček: A zajímavé na tom je, že ten rozpočet je mentálně už dneska vlastně připravený na ten pozvolný růst, abychom se dostali na 3,5 % a na 5 %. Včera jsem našel zprávu ze 17. února, kde Andrej Babiš v Liberci komentoval vyjádření generála Zuny. Zuna se odkazoval na rozpočtové výhledy na roky 2027 a 2028 a říkal, že strategický kurz České republiky se nemění a rozpočet na obranu kontinuálně posilujeme. Příští rok by měl rozpočet podle výhledů dosáhnout 215 miliard a v roce 2028 238 miliard korun. A Babiš říká: „Nevím, kde pan ministr na to přišel. Zuna by se měl soustředit na prověření...“

Znamená to, že jestli tu existuje nějaký výhled a prognóza, tak Babiš to jen tak mimoděk hází ze stolu a říká: „Nevím, jak pan ministr přišel na to, že obranný rozpočet bude stále růst.“ Mně z toho teda trochu běhá mráz po zádech, protože my přece reportujeme partnerům nějakou míru spolehlivosti a říkáme jim, že máme závazky do roku 2035 a hodláme je dodržet. Ale na mě to působí dojmem, že nic takového najednou neplatí.

Tomáš Kopečný: Jsem optimista a budu se držet gramatické struktury té věty, která jenom říká, že pan premiér neví, co tím pan ministr obrany myslí. Třeba až ho s tím seznámí, tak to vidět bude a pak bude vědět. Samozřejmě nevím, jestli je na místě být takhle optimistický, je to samozřejmě děsivý.

Martin Ondráček: Je to děsivý. Já z toho mám trošku hrůzu, protože celá Evropa zbrojí jak o život. Poláci už jsou ke pěti procentům a všichni kontinuálně rostou kromě Slováků. A my najednou říkáme, že zbrojit nepotřebujeme, protože zřejmě vidíme bezpečnostní situaci úplně jinak. Vláda říká: „Škrtáme 21 miliard.“ Ale já se nikde nedozvěděl, jaké projekty se realizovat nebudou. Babiš oznámil, že nemůžeme sahat na BVP a že to neodnesou projekty typu nákup stíhaček F-35. Kde se tedy ta úspora vezme a které projekty nebudou? Jsem blázen, že jsem to nenašel, nebo se to neví?

Tomáš Kopečný: Je to dobře, že jste to nenašel. U těch velkých projektů z hlediska transparentnosti veřejných výdajů chápu, že ne každý nákup je veřejně oznamován. Často by to byly zbytečně detailní informace, které předáváme našim nepřátelům. Je dobře, že střednědobé plány nevisí veřejně na internetu a že to jsou utajované informace. Střednědobý plán je plán rozvoje na dalších pět let, tedy co má armáda nabýt za schopnosti. A tam primárně nejde o tu techniku. Když se škrtne 21 miliard, tak nejde o to, kolik kusů techniky nebudeme mít v tabulkách, ale jde o vojenské schopnosti, které prostě česká armáda a potažmo Aliance mít nebude. Všechny armády, až na maďarskou výjimku, se připravují na to, že dojde ke konfrontaci mezi Ruskem a Aliancí někde v Pobaltí nebo v Polsku. Česká republika tam nesmí být černým pasažérem. Není to soutěž krásy, ale jde o to, že nebudeme spojencem, který dodrží svůj slib společně bránit napadenou zemi.

Tím, že politici ty výdaje neustále podsekávají, neumožní budoucí politické garnituře svobodně rozhodnout. Nebude to o politické vůli, ale o tom, zda toho vůbec budou čeští vojáci technicky schopni. A tímhle my vlastně ukazujeme, že toho schopni nebudou. A jestli toho nebudeme schopni v rámci NATO, už vůbec toho nebudeme schopni sami pro sebe.

Martin Ondráček: To je celkem jasný. Fascinuje mě na tom jedna věc – že my tím dopředu svým partnerům ukazujeme neochotu táhnout za jeden provaz. Nechci připomínat Babišovu větu o tom, že bychom nepomohli Polsku, ale mám za to, že on mentálně patří na Západ a chtěl by se podívat do Bílého domu. Přece Trumpovi dřív nebo později někdo řekne, že jsme ti, kdo žádná procenta neplní a rozpočet škrtí jak blázni. A ten Trump jim jednou někde vynadá, víme oba, že k tomu nemá daleko. Jestli si někdo teď zabuchuje dveře do Bílého domu, je to Andrej Babiš, Macinka a tahle parta. Takhle to podsekávat a vedle toho zvyšovat dotace do zemědělství je prostě průhledné a „křišťálově čisté“.

Tomáš Kopečný: To, na co nyní sází Andrej Babiš, je, že mu tu schůzku v Bílém domě na základě svých dobrých kontaktů někdo domluví. Vidíme, že ministr Macinka se o něco takového snaží a pojede se o to pokusit do Spojených států. Já bych ale na místě motoristů nepřeceňoval roli ideologie. To, že si budou rozumět v otázkách genderu nebo klimatické politiky je fajn na večeři v pokročilejší hodině, ale opravdu to zajímá administrativu natolik, aby nás zařadili do zóny zájmu? Profesionálové z americké zahraniční politiky sledují primárně jedinou věc – zájem své vlastní země.

Je sice fajn, že tato vláda nezařízla nákup F-35. Ale kvůli společné ideologii se s námi nebudou chtít bavit, takhle svět nefunguje. Důležitým aspektem jsou právě ty obranné výdaje. Z reportů to zatím vypadá tak, že za rok 2025 to všechny státy daly. Ještě sice nevíme, zda skutečně všechny státy splnily tu dvouprocentní hranici, ale my budeme s našimi odhadovanými 1,8 % zřejmě naprosto poslední. Stačilo přitom španělskému premiérovi jenom říct, že 5 % prostě dělat nechce, a Trump na něj několik týdnů tvrdě útočil a podnikl ekonomické kroky, které Španělsko poškodily.

My jsme menší než Španělsko. Fakt by mě zajímalo, co si mozky zahraničně-politické okolo našeho premiéra slibují. Že to uhrají na stejný pohled na genderové otázky a přitom budeme úplně nejhorší v plnění toho, po čem Donald Trump drsně volá?

Martin Ondráček: Jediný, co na to lze říct, je, že tu cestu tam asi hledá Macinka, přestože uráží na konferenci Clintonovou, což potom sdílejí velké MAGA účty ve Spojených státech. A on se pak honosí tím, že dělá tu správnou diplomacii. Ale až půjde do tuhého v kategorii obranných rozpočtů, tak jsem na něj hodně zvědavý.

Tomáš Kopečný: Česká diplomacie je zkrátka velmi „povídací“, protože nemá za těmi slovy žádné praktické finanční nástroje na to, aby cokoliv dělala. Bylo to smutné pozorovat i během předchozí garnitury. Byly to jen deklarace a byli jsme málo schopni doprovodit je něčím substantivním. Ukrajina budiž výjimkou, a i tam jsme z hlediska rozpočtu hráli v mnoha ohledech druhou ligu a uhráli jsme to spíše skrze koordinační role. Myslet si, že se skrz tu povídací diplomacii někam dostaneme, neplatilo ani tehdy a neplatí to ani teď. Musíte něco přinést na ten stůl. Stejně jako na nás nebyla Bidenova administrativa nalepená kvůli tomu, že jsme říkali správné věci, tak ani tahle Trumpova na nás nebude nalepená kvůli povídání. Takhle to prostě je.

Martin Ondráček: Chci ještě říct, že se škrtá i v rozpočtech tajných služeb. A tam je 8 až 10 % opravdu hodně. Musíte šetřit tím, že neděláte speciální operace, nenasazujete důstojníky do akcí, nebo prostě nenabíráte nové ve chvíli, kdy vám jiní odcházejí do civilu. Ještě se naposledy zeptám. Je nějaký pětiprocentní závazek do roku 2032 nebo 2035 jen politická deklarace předchozí vlády, ke které má právo se tahle nová vláda nepřihlásit?

Tomáš Kopečný: Ke dvouprocentnímu závazku se v roce 2014 přihlásila vláda a ty následující to ctily, protože jde o strukturální státní zájem. Vždycky je nějaká vláda u moci, ale to neznamená, že když za republiku něco odhlasuje v NATO, další to nebude respektovat. V ten moment bychom jako stát spadli do kategorie banánových republik s nižší kulturou politického jednání, kde se vše přehodí o 180 stupňů po každých volbách. Kdybychom řekli: „To udělal někdo přede mnou, to se mě netýká,“ je to opravdu nízké a hloupé. Je to jako by trenér přišel do fotbalového klubu v půlce sezóny a řekl, že se ty předchozí body nepočítají. V Alianci jsou tři desítky demokratických států, kde se pravidelně mění vlády. Přece se nemůže kvůli tomu osmkrát ročně předělávat alianční plánovací cyklus. To jsou nedůstojné komentáře.

Martin Ondráček: Omlouvám se divákům, že to nebylo moc optimistické, ale bylo potřeba to říct. Budeme doufat, že se pohled naší vlády možná zázračně změní, až se Donald Trump někdy veřejně vyjádří k Andreji Babišovi – stejně jako se změnil v otázce muniční iniciativy. Tomáši, moc děkuju.

Tomáš Kopečný: Děkuju. Dovolte mi na závěr přece jen lehce optimisticky říct, že stejně jako dospěla tato vláda k přesvědčení, že muniční iniciativa je dobrá věc, tak já si myslím, že pochopí, že nejsme ostrov, který si může dělat, co chce. Dopady na naši ekonomiku by byly tak velké, že se nakonec cestou důstojného zvyšování výdajů vydáme. Tolik můj optimistický závěr a přeji hezký den.

Martin Ondráček: I vám všem děkujeme, že jste se dodívali až sem. Mějte se hezky a na shledanou!